Jdi na obsah Jdi na menu
 


XIV. Poslední bitva o Bradavice: 6.: Vzpomínky

23. 5. 2011

Západ Slunce. Tak romantické, tak krásné a plné citu. Kae ležela na Charlieho hrudi a vedli rozhovor v zamilovaném nádechu. Na Kaině klíně se válel modrošedý kocour, který líně vrněl. Charlie hladil Kae po holém rameni a sem tam jí políbil do vlasů.

Proč jsou ty vzpomínky tolik bolestivé?, ptala se sama sebe Kae. Seděla na schodišti před Vstupní bránou a hlavu měla složenou v dlaních. Nechtěla se dívat na pozemky školy, ne. Prostě nemohla. Snažila se vybavit si, jak to vypadalo před bitvou za jejího studia, ale do mysli se jí vloudila další vzpomínka.

Kae se přemístila na pozemky starého zdánlivě opuštěného sídla. Před sebou měla jednu důležitou radu Fénixova řádu, na kterou ji Brumbál vysloveně pozval. Co mohl chtít? Shodila kápi a vrhla se ke dveřím, na které párkrát zaklepala a poté vstoupila do velké místnosti osvětlené krbem a spousty svícemi. Členové Fénixova řádu seděli u několika dřevěných stolu a o něčem zjevně diskutovali. Nezmlkli ani, když přišla. Mark - mladík, co se jí snažil sbalit pokaždé, když ji viděl - jí držel místo.
Rozhlédla se a nakonec byla nucena si sednout vedle Marka. Povšimla si, že Charlie chybí.
„O co jde?“ chtěla vědět Kae.
„Zase probírají nějaké detaily a zprávy“ usmál se Mark a podíval se na ni blaženě. „Jak se máš?“
„Není to nejlepší“ usmála se Kae omluvně a zaposlouchala se do debaty.
„Myslím, že bychom se konečně měli pořádně postavit a bojovat!“ zvolal jakýsi čaroděj, jehož Brumbál pozoroval drže se za spánky. „Vraždí naše rodiny! Masakrují naše přátelé! Ničí naše domovy!“ ozvalo se souhlasné mručení.
„Co děláš dneska večer?“ zašeptal Mark nedajíc se odbít.
„Nevím“ zahučela Kae, aniž by se na něj podívala.
„Popravdě řečeno si nejsem vůbec jist, zda máte na to se Voldemortovi postavit, Remusi“ promluvil Brumbál hlasitě. Při zmínce Voldemortova jména všichni utichly. I zpupný Remus se znovu usadil.
„A nechceš se dneska stavit ke mně?“ vyzvídal tiše Mark.
Kae ignorujíc Marka se dívala na Brumbála a bádal, jak to asi ten mocný kouzelník myslel.

„Ačkoliv existuje šance, malá jiskřička naděje“ mrkl na Lily Potterovou, jenž seděla vedle svého manžela hladíc si své vypouklé bříško.
„Jsem nucen Vás vyzvat k mlčení“ promluvil pak vážně Brumbál. „Tímto shromáždění ukončuji. Potterovi, pan Pettigrew, pan Black, Lupin a slečna Lasceaová, ať prosím zůstanou“

Ostatní se začali zvedat a jakmile se za poslední zavřeli dveře, promluvil Brumbál vážným hlasem.
„Všichni víte, proč tu jste. Pottrerovi si měli vybrat Svědka, který zakouzlí jejich dům Fideliovým zaklínadlem“
Lily se za pomoci svého muže postavila na nohy.
„Požádali jsme Siriuse, který odmítl a tak nás napadlo jestli to nevezmeš ty, Kae“ podívala se na ni svýma zelenýma očima. To Kae netušila, že je ještě někdy potká. „Vím, že tě tím vystavíme velkému nebezpečí. Nebudeme se zlobit, když odmítneš“ kývla Lili.
„Promiňte, ale musím odmítnou. Nemůžu si na sebe vzít takovou zodpovědnost“ Kae se zadívala na své boty.
„Chápu“ přikývla Lily a vřele se otočila na Pettigrewa. „Můžeš, Petere?“
„J-j-já“ vykoktal ze sebe. „J-j-jistě!“
„V tom případě to provedeme hned zítra“ přikývl Brumbál s úsměvem. „Děkuji za vaši pozornost, můžete jít“
Všichni se zvedli a zamířili ke dveřím.
„Kae“ ozval se Brumbál. Kae se otočila. V Brumbálově očích i v hlase byl znát náhlý soucit. „Mám pro vás vzkaz“
„Od koho?“
„Od Charlieho." Musel odjet do Rumunska, dostal nabídku skvělé práce s draky.“ promluvil Brumbál.
„Aha“ sklesla Kae. „Děkuji za vyřízení“
„Ještě jedna věc, potřebuji s tebou probrat tvé přijetí toho, co jsi“
„Teď o tom nechci mluvit“ šeptla Kae. „Nashle“

 

Na obzoru vstávalo slunce a odhalilo spoustu těl ležících všude kolem. Lidé nad některými klečeli a křičeli. Jiní zase hledali své bližní a po tvářích jim stékali slzy. Tolik utrpení. Tolik smutku. Nebylo možné, aby to teď někdo levou zadní zvládal. Všichni trpěli. Ať už to dávali najevo nebo ne.
„Briane! Briane!“ křičela černovlasá dívka, po tvářích měla rozmazaná líčidla, její šat byl potrhán a ušpiněn. „Briane!“
„Mary!“ ozvalo se zase odjinud. Volali na sebe, ale nějak tušili, že všem se nedostane odpovědi.
Bylo po všem, ale po čem? Bylo tolik důležité, aby zemřelo tolik lidí? Ne, bylo to zbytečné, jako všechny války. Je pravdou, že tahle byla nejhorší. Vzlyky, křik a to hrozné ticho se nesly jako hustý dým. Byly všude  a nevyhnutelně se jimy každý dusil.
„Ne, Briane!“ vykřikla dívka a klekla k tělu mladíka. Toho mladíka, co tě chránil. „Ne, prosím“
Bylo to zvláštní tohle pozorovat.
„Vedla sis dobře“ ozval se hlas, tak podobný Brumbálovi. Byl to Brumbál, ale Aberforth, tedy v podobně stříbřitého ducha, který měl na krku hroznou ránu po kousnutí. Nejspíše vykrvácel.
„Všechno jsem zkazila hned na začátku“ vzlykla Kae dívajíc se na Aberfortha. „Co se stalo?“
„Na Astronomické věži mě čapnul Fenrin a pěkně se zakous, čokl“ zavrčel Abe.
„Je mi to líto“ šeptla Kae.
„Mě je líto těch vostatních kolem“ rozhlédl se. „Sbohem, Kae“
„Sbohem“ zašeptala.

 

Stency zabořila obličej do Brianova špinavého trička a štkala. Vzpomínala na svou matku Bellatrix, na strejdu Malfoye, na otce Severuse, na Luciuse a samozřejmě na Briana, na kterém právě ležela.
Duchové zemřelých se začali pomalu objevovat. Mluvili s živými a buďto odcházeli nebo zůstala ve formě ducha, což pro pozůstalé bylo daleko horší.
„Stency“ ozval se hlas onoho mladíka, co vedl celou bitvu. Dívka s rozmazaným líčením se otočila a se vzlyky vstala.
„Tohle jsem nechtěla, Briane, tohle jsem vážně nechtěla, promiň“ rozvzlykala se.
„Pššt, to nic“ utišoval ji, aniž se ji mohl dotknout. „To je v pořádku“

Minerva stála ve Vstupní síni a po obličeji ji stékali slzy.
***
„Miluji Tě, Minervo“ zašeptal Brumbálův hlas do tmy.
„I já tebe miluji, Albusi“
-
„Albusi, jsem těhotná“ Minerva stála uprostřed Brumbálovi pracovny. Brumbál na ni shlížel přes půlměsícové brýle. V tu chvíli se však zvednul, přešel k ní a přitiskl ji do svého objetí.
„Nesmíme se ani jeden k němu přihlásit, Minervo“ zašeptal Brumbál zlomeně.
„Proč? Je to přece můj syn“
„Je to nebezpečné. Každý by této naší skuliny využil, hlavně Voldemort“
McGonagallová se rozplakala.
***
Když její postavu ozářil ranní rozbřesk, sundala si rubínový prsten, jenž dostala kdysi dávno od Brumbála, hodila jej na zem a vydala se přes pozemky pryč od Bradavic. Daleko, kde by mohla sama dožít.

 

Justin se ploužil chodbou do Prasečí hlavy, kde bylo teď jen velice málo živých lidí, ale těly byla podlaha posetá. Vzpomněl si, jak Joannu poprvé políbil, na to, jak společně usnuli na pohovce ve Společenské síni, jak spolu bojovali proti zmijozelské přesile. Na její úsměv, jenž ho hřál na duši. Ignoroval slzy, které se mu rojily. Poklekl k Joannině tělu a políbil ji na bledé rty.

 

Ron se ze sebe strhnul trosky, které na něj popadali a začal hledat Hermionu. Na tom jediném teď záleželo. Odhodil jeden z dřevěných trámů a uviděl Hermionino tělo ležet na zemi. Oči měla zavřené a na tváři její zarputilý výraz. Kdyby ji z nosu netekla krev, každý by řekl, že spí. Jenže Hermiona nespala a Ron to věděl. Zakřičel a přesunul její hlavu pomalu na svůj klín.

Profesorka Prýtova chodila po bitevním poli u Zapovězeného lesa a zavírala mrtvým studentům oči. Každému studentovi přilétla na tvář jedna její slza. Ve Vstupní síni ležela v šeru silueta Hagridova těla, vedle níž seděl Tesák a vyl jako pominutý.

Ron přešel vrávoravě a skoro po slepu, díky slzám, chodbu, kde našel Harryho. Visel na provaze, který byl z jedné strany uvázán kolem jeho krku a z druhé na lomeném oblouku stropní části. Koutky úst měl rozšířené kostrbatým řezem na obou stranách. Oči mu někdo vyrval z důlku, košili měl roztrhnutou a na ní bylo vyryto kostrbatým nerovným písmem: Joker.

 

Spousta malých světélek se vypařovala. Ve chvíli, kdy Kae došla k Hagridovu srubu se za ní ozval hlas. Hlas, který už několik let neslyšela, hlas, který milovala a hlas toho, který ji opustil.
„Kae?“ Jméno vyslovil s lehkostí a s jistou úlevou. Charlie stál hned za ní. Po tváři mu stékala krev, ale nebylo to nic vážného. Oblečení měl zmuchlané a potrhané, jako každý druhý. V očích měl vepsán smutek, ale i jistou radost, že ji vidí.
Kae vytryskly slzy z očí a vrhla se Charliemu kolem krku. Vtiskla mu dlouhý polibek, poté jej odstrčila a vrazila mu facku.
„Nenávidím tě“ zavzlykala.
„Miluji Tě“ zašeptal a přitáhl si ji do obětí.

 

Brumbál, Severus, Eleanor, Draco, Narcisa, Elektra, Hagrid, Pomfreyová, Aberforth, Harry, Hermiona, Artur Weasley, Cho Chang, Joanna, Brian….Lucius
Uctěme, prosím, tyto hrdiny minutou ticha, protože si jí za svou odvahu, čest a lásku velmi zaslouží.

 

Věnováno mému příteli, který už bohužel není mezi námi, protože předčasně odešel, mám Tě rád.

Chtěl bych poděkovat mnoha lidem, mezi nimi je Klárka, která si vždy vyslechla, co chci do Bradavic napsat. Kae, která mě povzbuzovala a četla každou kapitolu. Stency, jenž se stala mou inspirací. Luciusovi, mému druhému já, které jsem nechal zabít. Hikaru, neboť bez jeho kudly v zádech bych tohle nemohl napsat. Děkuji Vám.

 

 

  

 

Náhledy fotografií ze složky Bradavice - Jiný svět: XIV. 6. Vzpomínky

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

enevedu.blog.cz

(Kacik, 23. 5. 2011 20:47)

Hihi... a je konec ^^ Je to takové smutné a já mám dneska dobrou náladu. Tak budu upřimná, to už jsem zkrátka já... =)
Je to takové... to k čemu se dávají smutné písničky hudebních velikánů.
Takový ten nádech před rozsvěcením světel v kině.
A takový ten pocit, já chci víc... tohle přece není konec, je to jen sen nějaké z postav a všichni jsou v pořádku.
Ale tak to není a je to proto dokonalé, protože bez bolesti si neuvědomíme co jsme měli.
Děkuji ^^