Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ian

25. 7. 2011

Největším štěstím člověka je, když může žít pro to, zač by byl ochoten zemřít.

Dlouho jsem uvažoval nad tímto citátem a nejspíše jsem ho nepochopil, nebo ne dostatečně. Nechápu člověka, co by byl ochoten za něco zemřít. Nepoznal jsem ještě nic a nikoho za koho bych položil život. A kdy se člověku povede, položit za někoho život? To se přeci děje jen ve filmech a ujetých povídkách fanynek Harryho Pottera. V realitě je to jiné.
Možná by bylo vhodné se představit, abyste byli v obraze, kdo má takové myšlenky. Jmenuju se Ian. Rád bych napsal, že jsem normální kluk, jak to všude mí vrstevníci píši, ale bohužel podle okolí nejspíš nejsem. Nemám moc přátel, protože jsem podle všech divný. Jsem snad divný proto, že neposlouchám jejich hudbu? Nebo neuznávám jejich styl, jimž se odívají? Vlastně chci být divný, vyhovuje mi být se svou rodinou.
Mám mladšího brášku, jehož jméno je Sebastian. Je pro mě celý můj život. Nikdy bych nedovolil, aby mu někdo ublížil. Nevím, kdy jsem k němu pocítil takovéto pouto. Zprvu jsem ho nenáviděl, protože máma zemřela při jeho porodu. Dával jsem mu to za vinu, ale něco se pak změnilo. Začal jsem ho brát jako něco, co musím chránit. Hlavně v momentě, kdy se táta zhroutil. Byl pár týdnů v nemocnici, a když se vrátil, byl pro něj Sebastian jako vetřelec. Proto jsem stal takovou jeho mámou i tátou dohromady.

Jak jsem řekl, jsem divný. Rád se koukám na lidi kolem sebe a pozoruju, jak vypadají jejich tváře a co symbolizuje jejich mimika. Jestli jsou smutní, šťastní, v depresi nebo unavení. V lidském obličeji se toho dát vyčíst daleko víc. Většinou však pozoruji lidi, kteří mě nějak zaujmou. Není to tím, jak vypadají, ale tím, co z nich vyzařuje. Třeba právě teď. Sedím v autobuse, který mě veze ze školy domů. Většinou je plný a málem se nedostanu dovnitř, ale dnes byl poloprázdný. Naproti mně seděla babička s šátkem přes hlavu, vedle přes uličku zase dvojice držíc se za ruku, muž ve středních letech seděl na zadním sedadle a usínal. Nejvíc mě však zaujal ten malý kluk, co se opíral o tyč na místě pro kočárek.
Měl hnědé vlasy střižené kolem hlavy, což vypadalo zvláštně, tedy spíš blbě. Vpředu mu vlasy padaly do tmavě modrých očí. Pod malinovým nosem byly jemně růžové rty, které se ani neusmívaly a ani nemračily. Na krku mu visel přívěšek, jako mívají vojáci, kde mají v obdélníkovém plíšku jméno a číslo. Šedé pruhované tričko, hnědá rozepnutá mikina, tmavě modré jeansy a šedivé tenisky, obyčejný chlapec. A přeci mě něčím zaujal. Něco, co vyzařoval z něj. Opravdu to nedokážu popsat, budu spoléhat na to, že to znáte.

„Jsem doma,“ zvolal jsem, když se otevřely dveře a já pověsil klíče na věšák.
„To je dost.“ ozval se otec z obývacího pokoje. Položil jsem boty a zamířil za ním.
„Děje se něco?“
„Má hlad.“ zabručel.
„A dal jsi mu něco?“ ptal jsem se sundávaje si mikinu.
„Ne,“ zamumlal. „, řekl jsem, že brzy přijdeš“
„Ach, tati,“ vzdychl jsem.
Roční Sebastian stál v postýlce a kopal do ní nožičkou. Usmál se, když mě viděl.
„Copak to tu máme, Sebi?“ usmál jsem se na něj.
„Ian“ špitl a natahoval ručky. Vzal jsem jej do náruče a společně jsme vyrazili probádat kuchyni, jestli se nenajde něco, co nenasytí toho malého záprdka.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(K, 26. 7. 2011 18:05)

Snad to nejlepší cos kdy napsal. Takové, tvoje, nic cizího tam není, žádný vliv jiného autora =)