Jdi na obsah Jdi na menu
 


Černý život (The Black life)

10. 1. 2010

Matyas seděl tiše v lavici a pohrával si s tužkou. Byl poměrně zaměstnán svými myšlenkami, aby vnímal výklad profesorky matematiky. Myšlenky mu proplouvaly hlavou jako auta jedoucí po dálnici.- Miluji Dylana? Ne, nejspíše se mi jen líbí. Jo, líbí se mi a to je vše! … Jak to má Dylan semnou? Líbím se mu? Miluje mě? Co to plácám?! Nikdy mě nebude chtít… ikdyž… nedávej si falešné naděje!

Doufám, že už je máma doma. Jeli celou noc. Teď by měli nejspíše dorazit. – Jako na potvoru zavibroval Matyasovi v kapse telefon. Profesorka si však nevšimla toho, jak nadskočil. Tiše se zvedl a spěchal na záchod. Nechal otevřené dveře do třídy. Záchod byl hned vedle. Tam se zavřel. Vytáhl telefon. „Prosím?“

 

„Ronalde“ zavolala profesorka matematiky a vytrhla mě z přemýšlení nad Sandrou. „Ano?“ ozval jsem se hlasitě a zvedl jsem hlavu. „Zajděte se, prosím, podívat na Matyase. Je na tom záchodě nějak dlouho.“ S přikývnutím a s poznámkami jsem vyšel ze dveří. Na záchodě seděl Matyas na kachličkách. Obličej úplně uslzený a v levé ruce držel telefon. „Vypadni!“ vykřikl na mě. Radši jsem se štítil, před jeho hozeným telefonem a zavřel jsem dveře. Ozval se dutý zvuk a mobil se odrazil ode dveří na kachličky. Zamířil jsem do třídy. Profesorka si mě hned všimla. „Tak co?“ zeptala se. „Matyas tam sedí a brečí“ řekl jsem výsměšně, ale možná jsem to neměl.

 

Jakmile Ronald řekl, že Matyas brečí, nevěřila jsem mu, ale důkaz prošel o chvíli později dveřmi do třídy. Matyas měl úplně mokrý obličej od slz. Co se proboha stalo? Matyas si začal balit věci a oblékat se. Podívala jsem se na svou nejlepší kamarádku Mariu, na tváři jí pohrával chladný úsměv. Jak se může takhle smát, Matyas nejspíše opravdu trpí. „Já…mamka“ koktal Matyas přes vzlyky. Bylo to jako kdyby měl záchvat epilepsie. „Cože?“ ptala se profesorka a valila na něj oči. „Máma…umře-… umřela“ Po těchto pár slovech se rozběhl ze dveří. Na všech jsem viděla šok, určitě jsem ho měla ve tváři taky. Taky bolest. Nikdy bych něco takového nepřála ani svému nejhorší a nenáviděnému nepříteli.

 

Uběhlo několik dnů co Matyas odešel ze školy, s tím, že mu zemřela matka. Vlastně mu to patřilo za to, jak se choval. Přála jsem mu to a prezentovala jsem to taky. Kvůli němu jsem se taky včera pohádala se Sandrou (mou nejlepší kamarádku, teda teď už to není ani kamarádka), vlastně ani nevím co jí vadilo. No nic, je mi líto, že jsem ji ztratila, ale budu to muset nějak přežít. Matyas trpí víc, pousmála jsem se. Otočila jsem hlavu ke dveřím. Byl tam zase ten kluk, jak se jenom jmenuje. Dylan, myslím, že Dylan. Vždycky přijde se podívat do naší třídy a odejde, jako právě teď. Dělá to od doby co je Matyas pryč. Možná jeden člověk ho tu má rád. Rozhodně ne celá škola jak tvrdila Sandra.

 

Esmé seděla na posteli a čekala na odpověď asi na svoji padesátou smsku, kterou Matyasovi zaslala na mobil. Neozýval se jí. Kdyby přišla aspoň doručenka, ale nic. Matyas měl pořád vypnutý telefon. „Už ti napsal?“ ozval se hlas její mamky ode dveří. Esmé zakroutila hlavou. „Ne. A tobě?“ zeptala se. Její mamka zakroutila hlavou a šla otevřít dveře, jelikož se ozvalo zaklepání. Esmé poslouchala, kdo to byl. Zaslechla Matyasovo jméno a rozběhla se do předsíně. Stál tam a zouval si boty. Objala ho pevně. Když se společně postavily do kuchyně, všimla si Esmé, že vypadá strašně nezdravě a vyčerpaně. Byl pohublý, bledý a pod očima měl velké kruhy, černé jako noc. „Mohl bych u vás přespat“ zeptal se chraptivým hlasem, „doma mi to nějak nejde“ oči se mu zalili slzami, a Esmé vlastně taky. Odpověď podala až její mamka, protože Esmé nebyla schopná slova. „Jo určitě. Běž si lehnout do obýváku“ Esmé ho pak, když usnul přikryla ho peřinou.

Sama šla spát velice pozdě. Probudil ji Matyasův křik. Vběhla do obýváku, tam ho už uklidňovala mamka. Matyas znovu usnul a Esmé byla zničená. Nevěděla jak mu pomoci. Znovu si tedy lehla a trvalo ji mnohem déle usnout.

Ráno vstala a viděla, že Matyas sedí v kuchyni na židli u okna. „Dobré ráno“ zašeptala Esmé, aby nevzbudila svou mamku, která byla nejspíše unavená. „Dobré“ odpověděl chraptivě a tiše Matyas, nejspíše měl zase nakrajíčku. Esmé zapadla do kuchyně.

 

 

Bylo to už týden, co Matyas nebyl ve škole. Lassandra seděla ve škole u okna. Kolem chodili studenti a zdravily ji, ale byla zahloubaná ve svých myšlenkách. Vytrhla ji až postava jdoucí po chodníku, zahaleném sněhem, směrem ke škole. Bože, to je Matyas! Zavýskala si v duchu a běžela dolů k šatnám. Proběhla až k němu a objala ho.  Byl bledý a rozhodně hodně zhubnul. Měl kruhy pod očima. „Promiň Lass, musím jít nahoru“ řekl tiše, odcházel nahoru a v očích měl slzy.

Pokračovala jsem tedy nahoru, kde jsem potkala Dylana a hned jsem pověděla, že je Matyas zpátky. Rozběhl se za ním.

 

 

Běžel jsem chodbou až ke třídě, kde byl Matyas. Když mě viděl, zvedl se ze židle a měl nechápavý výraz ve tvářích. Objal jsem ho pevně, po chvíli jsem cítil jeho ruce na zádech. „Děkuju“ zašeptal mi do ucha. Odlepil se ode mne a sedl si na židli. V očích měl slzy. „No tak“ šeptl jsem a sedl jsem si na židli vedle něj. „Dylana, dnes nejspíše nebudu dobrý společník“ popotáhl. „S tím se počítá“ usmál jsem se a podal jsem mu papírové kapesníky. Vzal si je, ale rozbrečel se. „Promiň“ řekl, když proběhl kolem mne. Mířil na záchody, chtěl být nejspíše sám.

 

Seděl jsem na studených kachličkách u umyvadel. Bylo mi absolutně špatně. Nechtělo se mi zvednout a ani žít. Po tvářích mi stékaly slzy. Seděl jsem na té podlaze a rozhodoval jsem se, jestli žít nebo zemřít. Když se zabiji sám, bude to sebevražda a nepůjdu za mámou do nebe.

Zvedl jsem se a zamířil jsem do posledního patra naší školy, kde byli dveře na střechu. Byli odemčené. Jak jednoduché. Vyběhl jsem na střechu. Krásně sněžilo. Chvíli jsem nechal sníh dopadat na mou uslzenou tvář a následně jsem se postavil na okraj střechy. Tohle tedy byl můj konec?

Rozpažil jsem ruce. V levé dlani jsem svíral kapesníčky od Dylana. „Když se ode mne Bůh odvrací, Satan mne příjme s otevřenou náručí.“ Řekl jsem to, co jsem si myslel a naklonil jsem přes okraj. „Nééé“ ozval se za mnou výkřik, ale já už padal směrem do sněhu. Zavřel jsem oči…..

 

Obrazek

 

 

 ***
Alternativní konec s věnováním: Danovi, který si ho prostě zaslouží. Dobře si počti^^

"Aaahh!" výkřik pročísl noční pokoj osvětlený pouhým měsícem v úplňku. Mathias se posadil na své postely. Na sobě měl propocené pyžamo. To byl sen?, uvědomil si a do očí se mu nahrnuli slzy. Čeho to byly slzy? Štěstí? Možná, ale hlavně ten ochromující bezmocný strach, když si uvědomil, že ten sen byl tak skutečný a tak živý. 
Otevřeli se dveře a dovnitř vběhl jeho matka. Ve tváři měla vyděšený výraz, když našla svého syna plakat. Přiběhl k němu. 
"Mathi, co se děje?" zašeptala vyděšeně.
"Mami, jsem tak rád, že jsi tady" rozplakal se ještě více Mathias a vrhnul se jí kolem krku. Matka ho vzala do náruče a držela ho, jak nejpevnějí uměla.
"Mám tě moc rád" šeptl pak Mathias uslzeně.
"Já tě mám taky moc ráda" řekla matka v očích najednou slzy. Něco jejího syna natolik vystrašilo, že to bylo tolik intenzivní, že to přesedlo i na ni. Ta bezmoc, že ho nemůže utišit. 
"Šššš. už je dobře" šeptala matka a kolébala ho, jako kdysi, když byl malý, dokud znovu neusnul.

Mathias si něco uvědomil. Bylo to velmi důležité. Nikdy si nesmí sáhnout na život, protože je spousta lidí, kteří ho mají rádi a on tu musí zůstat pro ně. Byl to zkouška, kterou sice neprošel, ale ponaučil se.

Maria seděla u sebe doma u zapálených tlustých černých svíc a usmívala se. Povedlo se jí to, že na Mathiasovi poslala jednu z nejhorších nočních můr. Nejhorší proto, protože mohla být klidně realitou. Jenže nevěděal, že se jí to brzy vrátí...hodně brzy.

(Psán jen v knihovně na rychlo. Ještě doopavím^^)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...T__T...

(lanthara, 11. 2. 2011 19:35)

nic ve zlém, ale je to divný... nechápu proč je ta povídka psaná z pohledu více než půl tuctu osob...? není to zbytečně moc?
taky mi nejde do hlavy jak to nakonec může být sen. Jasně sny jsou nevyzpytatelné, ale mají silnou návaznost na to co si člověk dokáže představit a co ne. Pokud si Matyas dokáže představit co si o něm ostatní lidé myslí a jak by se v takové situaci zachovali, tak smekám, protože to bych taky chtěla umět.
a souhlasím, že ten poslední odstavec je trochu navíc. Lehce to diskredituje jakýkoli předchozí děj.
znovu říkám, že to nemyslím nijak ve zlém, pouze vyjadřuji svůj názor a pokud mohu poradit (mám pocit, že nemohu XD) tak bych se v budoucí tvorbě vyvarovala zbytečnému počtu postav (čtenáři v tom mají pak zbytečný guláš)

Děkuji

(Daniel, 28. 12. 2010 20:40)

Mno... dík za ten alternativní konec, jen nevím, čím si ho zasloužím! ^^ Sice by se to i obešlo bez toho posledního odstavce, ten úplně mění ráz toho příběhu... Ale... dík... ;-)

......

(Krvavá šmoulinka, 20. 6. 2010 14:10)

tohle se ti povedlo fakt nádhera :) .. Štěstí je jenom sen, bolest je skutečná...

....

(amanita, 14. 1. 2010 23:17)

Řeknu to jednoduše...je to nádherné :)

coment

(Daniel..., 11. 1. 2010 22:17)

tohle je proste dokonale... si genius jacobe...