Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dannieli, miluji tě!

17. 1. 2010

Glorie běžela deštěm po lesní cestičce. Hustě pršelo, neviděla skoro na krok. Po obličeji se jí kutálely slzy a mísily se s deštěm. Byla jako smyslů zbavená, měla namířeno do nemocnice, kde byl hospitalizován její přítel Danniel, s těžkým zápalem plic. Volala jí to teď jeho matka. Glorie se zastavila a těžce oddechovala, musela se uklidnit, jinak by se složila. Zhluboka se nadechla a zadržela na chvíli dech, nepomohlo to, pořád plakala. Proč vlastně? Určitě je mu teď mnohem lépe. Musí být u něj. Znovu se rozběhla a tentokrát rychleji. Déšť ji osvěžoval. Vyběhla z lesa a hned naproti stál velký komplex. Nemocnice. Přiběhla k hlavnímu vchodu a předběhla elegantně oblečenou ženu, která na ni něco zavolala, ale Glorie běžela dál. Schody brala po třech, když dorazila do pátého patra, vydala se doleva, kde, podle instrukcí jeho matky, měl ležet. Rozrazila dveře do pokoje a uviděla ho na posteli. Spal, tak krásně a nevinně. Sesula se po stěně na zem. Ulevilo se jí, když viděla, že spí.

V tom vešla do místnosti sestra tohoto oddělení. „Slečna Lensonová?“ zeptala se mile. Glorie jen přikývla a sestra ji pomohla na nohy a odvedla ji na chodbu. „Jak je na tom?“ zeptala se Glorie, a když viděla výraz ve tváři oné sestry, bylo jí to hned jasné, ale chtěla to slyšet. „Zápal plic, který ho sužuje je nejhorší svého druhu. První fáze je horečka, poté následuje kašel a vykašlávání krve a poslední fází je klid a smrt.“ Sestra se na Glorii zmučeně podívala. „On… v jaké fázi je?“ vykoktala ze sebe Glorie. „V té poslední“ odpověděla sestra a po těch slovech se Glorie roztřásla a málem by spadla na zem, kdyby ji sestra nepřidržela. „Jak dlouho?“ vzlykala Glorie. Sestra se na ni podívala. „Snad hodinu“ šeptla tiše a zlomil se jí hlas. Glorie byla v takovém šoku, že se nemohla nadechnout. „Já…já… nemůžu…dýchat“ sípala. Sestra ji posadil na zem. „Slečno Lensonovám, uklidněte se. Snažte se nadechnout.“ Glorie ještě chvíli lapala po dechu a poté se zhluboka nadechla. Sestrvala v náručí sestry ještě chvíli a poté se snažila klidně říct: „Můžu za ním?“ Po tváři jí však stékaly slzy. Sestra přikývla a pomohla se Glorii postavit.

Když sestra zavřela dveře, Glorie se lehla vedle Danniela na jeho postel. Danniel pomalu otevřel oči. Byl hodně unavený. „Ahoj“ šeptla roztřeseně Glorie. „Ahoj“zašeptal chraptivě Danniel. „Jsem rád, že jsi tady“ zachraptěl a Glorii stekly další slzy po tváři. „Umřu, že jo?“ zašeptal a Glorie se rozvzlykala. Danniel ji objal a přitáhl si ji unaveně k sobě. „Všechno bude v pořádku“ šeptal Danniel a Glorie mu plakal na hrudi. „Odpusť mi“ vzlykala. „Co bych ti měl odpustit?“ zeptal se chraptivě. „To, že jsem ti nevěřila“ Danniel se usmál. „Odpustil jsem ti už dávno“ zašeptal a políbil Glorii do vlasů. Glorie zvedla hlavu a políbila ho. Danniel její polibek opětoval. „Miluju tě“ vzlykla Glorie. Danniel ji utřel slzy pod očima. „Taky tě miluju“ Objal ji a ona si mu lehla na hruď. Glorie poslouchala jeho srdce, které ji pomalu uspávalo, než však stačila usnout, přestalo jeho srdce bít. „Dannieli“ zašeptala a rozvzlykala se. „Dannieli, miluji tě!“

Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Nádhera

(Daniel, 26. 12. 2010 23:51)

Myslím, že s tímhle sis vyhrál, odráží se v tom nálada, od které ses očividně snažil odreagovat a takové emoce se v povídce vždycky cení, odměnou pak je toto dílo...


Smrt je jen začátek, ale až té druhé kapitoly

...........................

(Krvavá šmoulinka, 20. 6. 2010 14:17)

Nikdo neví, co je smrt, a přece se jí všichni bojí, jako by uznávali, že je největším zlem, třeba je pro člověka největším dobrem.

....

(Daniel..., 21. 1. 2010 18:43)

....je az zajimave ze mas stejne myslenky jako ja uz mockrat s emi zdal podobny sen.... opravdu famoznii!!!! neni co bych vytknul .... a opravdu pekne jsi to napsal...

....

(amanita, 17. 1. 2010 21:17)

Nenapadá mě nic,co bych vytkla..Povídka sice smutná,ale velmi pěkná.
A ještě musím dodat,že je to moc hezky napsané ;)