Jdi na obsah Jdi na menu
 


Láska nebeská

12. 3. 2010

Stál jsem na chodbě v druhém patře. Škola byla ztichlá, nebylo divu, když bylo po hodinách, všichni zamířili domů, aby si užili víkend. Stál jsem tu jen já a opíral jsem se o okenní rám. Otevřeným okem vál dovnitř chladný vichr a cuchal mi vlasy a sem tam mi přilétlo něco chladného na tvář a ihned se to rozpustilo. Byl to sníh. Sníh, který mne sužoval už celých pět měsíců. Budit se každé ráno už skoro pět měsíců a vidět buď sněhovou vánici, nebo hustou sněhovou pokrývku, to vážně není pro mne. Miluji podzim, podzim. Pestrou paletu barev, silný vítr nebo i bouřky. To byl čas, pro který jsem celý rok žil. Tento rok se podzim rychle přehoupl v zimu a mé naděje na překrásný listopad byli v tahu.

Táhlo mi na šestnáct a v sobě jsem měl boj, boj všeho. Byl jsem strašně zmatený ve svých citech a emocích. Nevyznal jsem se sám v sobě. Byl jsem zamilovaný do své přítelkyně, která byla nejspíše zamilovaná do mne. Byl tu však někdo jiný? Domnívám se, že ano. Alex, můj kamarád. V podstatě nevím, co k němu cítím, protože jsem tenhle pocit nikdy neměl.  Možná to víte vy, pokud jste někdy cítili něco podobného jako já teď. Když ho vidím, strašně znervózním, ale nedám to na sobě znát. Když mne obejme, cítím se šťastný, a když se dotkne mé tváře, jsem jako v nebi. Nikdy bych nevěřil, že ucítím něco tak intenzivního.

„Co tu ještě děláš?“ ozval se nádherný hlas za mými zády a něčí ruka zavřela okno. „Alexi?“ otočil jsem se. Stál tam on. Alex, ten krásný hnědovlasý chlapec. „Já přemýšlel jsem. Co ty tu ještě děláš?“ odpověděl jsem mu. On se usmál a podíval se mi do očí. „Mučila mě matikářka.“ Ušklíbl jsem se, matikářka byla vážně příšerná. „Nad čím si přemýšlel?“ zeptal se po chvíli. „Nad vším“ odpověděl jsem. Nechtěl jsem mu lhát a přitom ho vším zatěžovat. „Už zase na tebe jde špatná nálada?“ Místo odpovědi mě objal. Moc dobře nejspíše věděl, co to semnou dělá. Podíval se mi do očí a já v těch jeho viděl nerozhodnost. Naklonil jsem se k němu a políbil jsem ho. Polibky mi hned oplácel a mé ruce zajeli pod jeho košili. Vzal mě do náručí a nesl mne do třídy, kde vzadu byla pohovka. Pořád jsem ho líbal a po cestě jsem mu svlékal košili. Tím se mi naskytl pohled na jeho dokonalé hruď…

Bylo to nádherné. Říká se, že poprvé je vždy nádherné. Přemítal jsem o uplynulých pěti hodinách. Za tu dobu se setmělo. Ležel jsem Alexovi na hrudi a poslouchal jeho zrychlené dýchání a bijící srdce. Usmíval jsem se, takto šťastný jsem se nikdy necítil. Byl to jedinečný okamžik. To vlastně každý okamžik strávený s ním. Miluji ho, musí to být láska, co cítím. Natáhl jsem se pro polibek.

 

Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

???

(lanthara, 12. 2. 2011 11:21)

to na to jako vážně hned hupsli??? Wtf XD
tahle povídka se mi líbila, sem tam nějaká ta chybka, ale za to se nedá soudit XD
škoda, že není delší XD
chlape, brutálně se zlepšuješ XD

...

(daniel, 12. 3. 2010 23:02)

krasnee.... clovek si musi vybrat ,,, at uz se jedna o jakoukoli vec , rozhodnuti delama kazdy den a je jen na nas jake si vybereme :-)