Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nenávidím Tě, miluji Tě a chci Tě

7. 6. 2010

Letošní fantasy tábor byl strašně nudný. Nebýt Bena nejspíše bych se ukousal nudou. Nebyl se mnou sice pořád, většinu času trávil se svou přítelkyní, ale když jsme byli spolu, tropili jsme všelijaké blbiny či soupeřili se cvičnými meči ze dřeva.

Byla sobota a jako každou sobotu byla diskotéka ve velkém sále. Seděl jsem na stole, když začala hrát píseň od Davida Guetty a holky mě tahaly do víru zábavy.  Předchozí diskotéky byly bez šťávy, jelikož tehdejší DJ pouštěl samé staré vykopávky. Zato jeho mladší kolega věděl, co dokáže opravdu rozproudit. 

Další píseň byla zremixovaná píseň od Anastacii, při které dorazila Begova přítelkyně, ale bez něj. Vím, že se skoro celý den hádali, ale snad se nerozešli, když žádná škod aby to nebyla. Teď by nejspíše chtěl být Ben sám, ale dám mu jen chvilku.

Jakmile skončila píseň od Anastacii (tedy její povedený dlouhý remix) vyrazil jsem za Benem. Na chodbě se rozléhala dunivá hudba z velkého sálu a také každý můj krok. Pokoj měl Ben na konci chodby. Zamířil jsem tam. Dveře byly otevřené, proto jsem bez klepání vstoupil dovnitř.

To, co jsem viděl, nikdy v životě nezapomenu. Ben ležel uprostřed pokoje, byl bledý a nejspíše nedýchal. Přeběhl jsem k němu. Ruku jsem mu odborně dal na krční tepnu. Všiml jsem si, že v levé ruce drží prázdnou plastovou krabičku od léků. Nenahmatal jsem tep. Nebušilo mu srdce. Vzepjal jsem se rukama a začal jsem stlačovat jeho hrudník. Poté jsem mu zaklonil hlavu a vdechl jsem do něj. Tohle jsem několikrát opakoval, než se ozval dávivý zvuk. Přitáhl jsem kbelík a Ben otočený do něj začal zvracet. Do místnosti vběhli vedoucí a já jsem se stáhnul ke skříni. Pozoroval jsem Ben, který o vlásek unikl smrti. Zdálo se mi to jako hodiny, než přišli muži oblečeni do křiklavě oranžové barvy a Bena sebou odvedli.

 

Seděl jsem na horní palandě opřený o vršek skříně. Bylo to pět dnů, co jsem nevylezl s pokoje. Spolubydlící mi nosil jídlo a vedoucí za mnou chodili a chtěli se mnou mluvit, ale moc jim to nešlo. Starali se o mne jako o malé dítě, ale já jsem s tím musel bojovat sám. Tohle mne ubíjelo více, než jsem předtím myslel. Nedokázal jsem pochopit, jak se mohl Ben dívat jen na sebe. Byli tu lidé, kteří by trpěli nad jeho odchodem. To si vůbec neuvědomoval a to mě nejvíc mrzelo. Možná mu to bylo jedno. Nechápal vůbec nic. Nedohlédl dál, než za své city. Mrzelo mne to, bolelo to.

Šestý den někdo zase vešel do našeho pokoje. Nepromluvil jen zůstal stál. „Ahoj“ šeptl známý hlas a já se na posteli otočil. Uprostřed pokoje stál Ben. Byl bledší a vypadal vyčerpaně. Slezl jsem po žebříku na podlahu. Tolik jsem ho chtěl obejmout a zapomenout, ale tentokrát to nešlo.

„Potřebuješ něco?“ zeptal jsem se chraptivě. „Chci ti poděkovat“ odpověděl Ben po krátké odmlce.

„Já myslel, že zemřít chceš“ řekl jsem chladně a podíval jsem s emu do očí.

„Promiň“ šeptl kajícně a díval se do země.

„Promiň?“ štěkl jsem. „Málem se vědomě zabiješ a pak řekneš: Promiň?!“ Ben se pořád koukal do země. „Mě si tady chtěl nechat, víš?!“ křikl jsem na něj, když jsem vyběhl z pokoje.

Vyběhl jsem ven. Nahoře na hřišti skoro všichni trénovali s dřevěnými meči. To jsem potřeboval, odreagovat se. Vyběhl jsem mírný kopec a vzal jsem si ze stojanu jeden dřevěný meč.

„Všichni proti mně“ zvolal jsem a všichni se po mě ohlédli. „Týden jsi nebojoval, vypadl jsi ze cviku“

Volnou rukou jsem vytáhl druhý meč. „To uvidíme“ zasyčel jsem a rozběhl se naproti nim. „Formace“ zakřičel klučina, který se nejspíše vžil do jejich vůdce. Tebe vyřídím jako prvního. Jedním z mých cvičných mečů jsem jej odzbrojil a druhým mečem jsem ho silně zasáhnul do hlavy. Skácel se k zemi, nejspíše v bezvědomí. Dvě dívky ucouvly, zatímco dva chlapci se vrhli vpřed. Dvakrát jsem máchnul oběma meči a mladíci se skáceli k zemi. Jeden z nich se držel za břicho a druhý za koleno.

Tohle mi chybělo. Vybít si vztek na nevinných. Trochu tvrdé a nemorální, ale mě bylo mnohem líp po těch dnech strávených v pokoji. V podřepu uprostřed hřiště jsem pozoroval, jak každý sténá nebo nehybně leží na zemi a je v bezvědomí.

„Jeden na jednoho“ ozval se Benův hlas z konce hřiště, kde teď stáli i vedoucí a zděšeně těkali očima. Ben držel v každé ruce dva cvičné meče ze dřeva a probodával mne pohledy.  Postavil jsem se do útočné polohy. Ben byl jediný, kdo se mi dokázal v boji vyrovnat, ale byl zesláblý z nemocnice a všeho kolem. Jeho problém.

Vyběhli jsme proti sobě v tu samou vteřinu. Když jsme byli na dosah, rozmáchl jsem se meči vší silou a Ben nejspíše udělal to samé. Když se naše meče střetly ve vzduchu, roztříštily se na malé třísky a větší kousky dřeva, která létaly kolem nás. Ben si mě přitáhl k sobě a políbil mne. Tak intenzivní a nádherný polibek jsem ještě nikdy nezažil. Zavřel jsem oči, a když jsem je znovu otevřel, stáli jsme spolu s Benem před vedoucími a Ben mne držel za ruku. Kdo ví, jak to skončí, ale jedno mi věřte, zůstali jsme spolu na dlouho dobu.

 

Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Dokonalé :)

(Bear Radush, 16. 11. 2012 19:37)

to je opravdu dokonalé :) krásné :)

dokonalost sama

(youknowwho, 20. 9. 2010 18:42)

...překrásný...

Velké překvapení

(Amy Laurien, 12. 9. 2010 20:14)

Teda musím říct, že jsem od téhle povídky, čekala cokoliv, ale koncem si mě zaskočil. Zůstala jsem sedět s otevřenou pusou, fakt přísahám. Nápad teto povídky je úžasný, to se musí nechat. Ale,samozřejmě je to jen můj názor, nevím jak to vnímáš, chtělo by to trochu více emocí. Více se rozepsat o tom jak se hlavní hrdina cítil, když musel zachraňovat svého přítele ze spáru smrti. :)
Jinak velmi pěkné :)

interesting

(Víla, 24. 7. 2010 15:11)

Povedený :-) zvláštní ale fakt pěkný :-) pokračuj pokračuj ;)

Krása :)

(Krvavá šmoulinka, 19. 6. 2010 22:26)

Tento příběh se ti fakt povedl ještě jsem se sice neprokousala všema ale dobre se ti to čte mohl by si podle mě zkusit i něco delšího:)

=^__^=

(Kagome/Kurama, 9. 6. 2010 17:30)

David Guetta? Hříšníku, tohle znát O_o
Křiklavě oranžová barva. Zřejmě nebudu sama, koho jako první napadly naše staré známé oranžové vesty...
Ty (tedy hlavní postava, ale protože to píšeš ich-formou..) ses taky choval sobesky - pět dnů jsi byl zavřený, staral ses jen o svou bolest, ne o starosti ostatních, kašlal jsi na ně ^^ Za to, že si někdo chce vzít život, se nikomu omlouvat nemusí.
Ta hlavní postava je mnohem sobečtější než Ben, vybíjí si vztek na nevinných a podobně, jak jsi sám napsal. Nechápu tedy, co Benovi vyčítá. Jasně, bylo jasný, že je do něj zamilovaný, ale to ho neomlouvá.
Jde vidět, že nechápeš podstatu toho všeho. Ale kdo může, že jo...
No, menší kritika, snad tě to moc neurazí. Asi máš rád meče, co? O__o Jen piš, často, aby ses mohl zlepšit, zatím to sice žádná sláva není, ale to se možná i změní.
Ještě maličká poznámka - asi je lepší psát kapitolu půl roku a dát si na ní sakra záležet, než přidávat tak co týden, kraťoučkou a upřímně, ne příliš kvalitní, bet beta-read :)