Jdi na obsah Jdi na menu
 


S lístkem ve větru

2. 5. 2010

Nebe. Tak krásné nebe, dnes bez jakýchkoli nadýchaných bělostných mráčků či těžkých a černých mraků. Tuhle dokonalost jsem mohla pozorovat jen velmi málo. Jen při přesunech z jedné budovy do druhé nebo při práci na polích, při které si však člověk musel hledět své práci, jinak bys vysloužil deset minut s Árijcem ozbrojeným důtkami či jinou „bezpečnou“ zbraní. Árijci … vlastně to byli pouze němečtí nacističtí vojáci, kteří se vydávali za čistou rasu, druh či krev, je jedno jak to chcete nazvat. Němci vedeni Adolfem Hitlerem si podrobovali jednu zemi za druhou, až došlo i na Česko, Polsko a Slovensko. Osvětim byl jeden z nejznámějších koncentračních táborů ve východní Evropě. Odtud se zatím nedostal nikdo živý.

Obrazek

Jmenuji se Elisabeth, pocházím z Anglie. Když jsem před lety navštívila svou drahou sestru, netušila jsem, že se dostanu do takových nesnází. Roku 1938 jsem byla uvězněna do Osvětimi. Viděla jsem zde tolik hrůzných věcí, tolik amorálních zločinů a nedokázala jsem s tím nic udělat. Byla jsem snad tolik zbabělá nebo šlo jen o pud sebezáchovy? Ráda bych věřila, že Bůh existuje, ale dopustil by snad něco takového? Vystudovala jsem lékařství, a proto jsem mohla tvrdit, že v takovýchto podmínkách dlouho nikdo nepřežije. Nebylo tu nic pořádného k jídlu, nebylo tu nic pořádného na sebe. Hygiena se zaostávala. Když by člověk nezemřel hlady či nějakou infekci, postarají se o to popravy nebo plyn, který nacisti tak rádi používali. Nedělali rozdíly mezi věkem a pohlavím. Zabíjeli muže, ženy i děti.

„Rychle!“ křikl na mne voják a strčil do mne zbraní. Vedli nás zpět, před západem slunce, do ubytoven. Když všichni vklouzli do budovy, zavřeli vojáci dveře a uzamknuli je. V tom, v čem jsme přebývali, se nedalo nazvat ubytovna. Byla to velká obdélníková budova se spousty postelemi, povětšinou dvoupatrovými. Postavila jsem se k okénku, snad k jedinému co zde bylo, a pozorovala jsem západ slunce. Byl tak překrásný, častokrát jsem přemýšlela, jaké by to bylo vyletět do oblak a vznášet se ve větru. Ladně a lehce proplouval vzduchem a dívat se na zem z velké výšky. Uletět odtud pryč.

„Liz, pojď spát. Měla by sis odpočinout, dneska jsi toho měla vážně hodně“ ozval se za mými zády starostlivý hlas mé přítelkyně.

„Měla jsem toho tolik jako ostatní“ připomněla jsem jí tiše. Cítila jsem její ruku na rameni.

„Myslíš, že se odtud někdy dostaneme?“ zeptala se mě a dívala se oknem ven. Podívala jsem se jí do tváře, která byla zalitá zapadajícím sluncem. Ta podlitina pod jejím pravým okem byla ještě zřetelnější.

„Jednou“ šeptla jsem. „Až skončí válka. Potom se odtud možná dostaneme“

Přikývla a zamířila na postelovou konstrukci. Nebylo se čím přikrýt, protože jsem žádné přikrývky a ani polštáře nedostali. Ležely jsme společně na jednom lůžku a nebyli jsme na tom nejhůře. Na jedné konstrukci spala celá tříčlenná rodina nebo čtyři ženy. Dívala jsem se na šíjí mé přítelkyně a snažila se usnout. Od té doby, co zde pobývám, jsem toho moc nenaspala, ale tuto noc to bylo jinak. Jako kdybych něco čekal. Usnula jsem velice brzy.

Byla jsem někým surově vytažená z postele. „Vstaň!“ křičel na mě voják a tvrdě mě postrčil k dalším probuzeným, stojících u dveří ubytovny. Zvenku vál jemný studený větřík a já poznala, že za chvíli bude svítat. Když už u dveří stáli všichni ti, co byli vybráni, přikázali nám, abychom vyšli ven. Vedli nás mezi budovami. Nešli jsme dlouho, ale neustále jsem netušila, kam nás vedou, protože jsme nemířili do plynových komor, ale na opačnou stranu. Došli jsme do slepé uličky. Naproti nám byla cihlová stěna a my se k ní museli postavit. Otočila jsem se, když německý důstojník začal mluvit.

„Vedení rozhodlo, že máte být neprodleně popraveni“ oznámil důstojník verdikt a naproti každému odsouzenému se postavil voják se zbraní v ruce. Ten, co stál naproti mně, měl v obličeji zarputilý výraz, nemohlo mu být více jak dvacet let.

„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď králství tvé…“ začal vedle mne mumlat modlitbu jeden muž. Ozval se výstřel a žena na druhém konci padla k zemi. Ozval se další a další výstřel.

„Buď vůle tvá, jak v nebi tak i-“hlas může, utichl po výstřelů. Mladík naproti mně zvedl svůj revolver. Díval se mi přímo do očí. Já v těch jeho viděla utrpení a zaleskly se tam i slzy. Zmáčkl spoušť, avšak naprázdno.

 „Promiňte“ vyjekl mladík a odvrátil se. Do mých očí se rychlosti sekundy nahrnuly slzy. Místo mladíka zaujal starší voják. Skontroval, jestli má nabito.

„Bože“ vyjekla jsem. Zvedla jsem hlavu a podívala se na nebe. Začalo svítat a já chtěl tak moc teď být s lístkem ve větru. Zavřela jsem oči a poslední výstřel rozčísl ranní klid.

Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Syuu, 22. 9. 2011 17:00)

Krásný blog a krásné tvé myšlenky

http://vsechny-mozne-i-nemozne-veci.cz

(Princess of stupidos, 21. 5. 2011 11:27)

Nádherný blog!!! Fakt se rásně zamýšlíš!!!