1. den: Nový začátek
Už je to tři roky, co jsem se odstěhovala od rodičů kvůli studiu do jednoho malého městečka, které snad ani není na mapě.
Moje teta a strýc mě vzali pod svoji střechu, abych nemusela bydlet na koleji. Ubytovali mě v jejich nádherně velkém domě, který je děděn po generace naší rodiny. Možná ho jednou taky zdědím.
Můj příběh začíná!
Dostala jsem pokoj přímo v podkroví, bylo to tam nádherné. Vždy jsem si takový pokoj přála, ale doma, kde jsem vyrůstala, to nebylo možné. Místo podkroví jsme měli půdu, na které bylo plno věcí. Babička si je tam vždy ráda schovala. Ať už šlo o vzpomínky či staré nádobí.
V pokoji jsem se hned zabydlela podle svého. Tetě a ani strýcovi to nijak obzvlášť nevadilo, byli rádi, že nejsou v domě sami. Neměli to štěstí, aby měli svoje děti.
Čeho jsem si ovšem hned nevšimla, bylo to, že všude byly fotografie a obrázky vlků, což mě velice potěšilo, protože mám vlky velice ráda. Chápala jsem to, protože každý má nějakou tu „úchylku“. Znala jsem to z domova.
Začalo se stmívat dřív, než jsem si vybalila všechny věci a teta podávala večeři.
„Connie, máš na stole večeři. Pospěš si, dokud je to teplé.“ Teta na mě zavolala zezdola
„Hned budu dole, ještě tady něco dodělám.“ Zavolala jsem nazpět, aniž bych vyšla z pokoje.
Když jsem dojedla večeři, rozloučila jsem se s tetou a strýčkem. Šla jsem si lehnout, byla jsem velice unavená z cesty sem, stěhování pokoje, vybalování svých věcí a ukládáním je hned na místo, které jim bude patřit po dobu mého studia v tomto malém městečku.
Probudilo mě nedaleké vytí vlka. Podívala jsem se na budík postavený na malém dřevěném nočním stolku vedle postele. Ukazoval půl druhé ráno. Chvíli jsem uvažovala, odkud ten zvuk jde, ale vůbec jsem nebyla schopna ho identifikovat. Za nedlouho ten zvuk přestal.
Rozhodla jsem se tedy pokusit znovu usnout, ale nešlo mi to. Jako obvykle, když mě něco probudí uprostřed noci. Asi po čtvrt hodině se vytí ozvalo znovu. Ale tady toto vytí bylo blíž, až jsem sebou škubla a po zádech mi přejela husí kůže, jak mě ten zvuk polekal. Byla jsem zvědavá, odkud ten zvuk vychází. Opatrně jsem tedy přešla k robustnímu dřevěnému oknu, které bylo naproti postele. Odhrnula jsem záclonu zakrývající okno. Nic jsem ovšem neviděla, byla černo černá tma. Bylo to zvláštní, alespoň pro mě. Nikdy jsem neviděla takovouto tmu jako dnes v noci. Kolem našeho rodinného baráčku vždy svítily pouliční lampy, takže bylo vidět ven na cestu.
Ale tady. Tady bych si neviděla ani na špičku nosu, kdybych vyšla ven, natož abych viděla vlka, který vyje uprostřed noci.
Komentáře
Přehled komentářů
Jen mě mrzí, že to není delší :) příšrtě prosím, prosím, prosím díl tak dvakrát, třikrát delší XD
www.hvezdicta.blog.cz
(Kacik, 4. 9. 2010 12:06)