2. den: Justin Christopher Asker
Nakonec se mi po několika pokusech podařilo usnout. Ráno jsem se probudila celá ospalá. Vůbec jsem se
nevyspala, měla jsem děsivé sny.
Po chvíli přemlouvání jsem ze sebe odhrnula přikrývku. Nebyla těžká, jenom jsem nedokázala udělat jeden jediný lehký pohyb. Moje tělo bylo tak unavené, že se mnou nechtělo spolupracovat tak, jak bych si přála.
Pomalým a ospalým krokem jsem vyšla z mého pokoje do chodby. Šla jsem naproti do dveří, kde byla světlem prosvícená koupelna.
Svlékla jsem si šaty, které dopadly na podlahu. Byla to podlaha obvyklého šachového vzorce, který můžete vidět v každém druhém domě. Střídala se pořád dokola černá, bílá, černá a bílá, až mi z toho šla hlava kolem.
Otočila jsem kohoutkem a nechala na sebe dopadat kapičky vlažné vody. Bylo to velmi příjemné a probralo mě to natolik, že jsem byla schopná fungovat.
Zastavila jsem tekoucí vodu a zabalila jsem se do oranžové měkké osušky, kterou jsem si předem přichystala na madlo vedle sprchového koutu. Rychle jsem přecupitala do svého pokoje, kde jsem si na sebe oblékla čisté oblečení. Džíny a tričko s krátkým rukávem.
Cestou ze schodů dolů jsem zaslechla neznámé hlasy. Zamířila jsem tedy do obývacího pokoje, odkud vycházely.
Naproti dveřím seděl na gauči muž, mohl mít kolem 40 let. Měl tmavé nakrátko střižené vlasy a v ruce držel klobouk hnědé barvy. Zaslechla jsem jenom něco o dnešní noci, než mě teta spatřila.
„Ahoj Connie.“ Pozdravila mě a usmála se na mě. Spíše to bylo taktní přerušení rozhovoru, abych se nedozvěděla něco, co nemám.
„Ahoj,“ odvětila jsem a oplatila jsem jí úsměv, “ půjdu si udělat něco na snídani, nenechte se rušit.“ Než jsem se obrátila k odchodu, prohlédla jsem si ještě jednou místnost. Stál tam ještě někdo. Byl to kluk, mohl být o tři nebo čtyři roky starší než já. Stál nad sedícím mužem, který se bavil s tetou a strýčkem. Usoudila jsem, že to zřejmě bude asi jeho syn. Byly si podobní natolik, jako by byli přes kopírák.
Otočila jsem se a zamířila jsem dlouhou vstupní halou do kuchyně, kde na okně seděla černo-zrzavá kočka jménem Sindy.
Při přípravě snídaně jsem zvedla hlavu k oknu. Spatřila jsem na příjezdové cestě kluka opírajícího se o auto. Zřejmě tam čekal na návštěvu, kterou jsem viděla v obývacím pokoji.
Slyšela jsem náhle bouchnutí dveří, které mě vytrhlo z mého přemýšlení na mladým a pohledným hochem. Za nedlouho vešla do kuchyně teta. Posadila se na židli naproti mně.
„Kdo byli ti lidé, které jsem viděla v obýváku?“ začala jsem náš rozhovor. Zajímalo by mě, o čem se bavili, ale nevěděla jsem jak se mám zeptat, abych nebyla troufalá.
Teta po delší odmlce řekla: „Byly to naši dlouholetí známí.“ Vypadalo to, že se jí do odpovědi moc nechtělo. „Aha,“ odvětila jsem jí. Náhle jsem si vzpomněla na noční vytí vlka. „Slyšela jsi dneska v noci vytí vlka? Zdálo se mi, že to bylo docela blízko.“ Teta mi odpověděla jenom pokývnutím hlavy na souhlas.
Zvedla jsem se ze židle a vzala jsem do rukou prázdný talíř, na který jsem položila hrnek. Prošla jsem napříč kuchyní ke kuchyňské lince a nádobí jsem dala do dřezu. „Umyju to později.“ řekla jsem a šla jsem směrem ke dvéřím vedoucím do vstupní haly.
V odchodu mi však zabránila tetina otázka. „Connie, co jsi všechno zaslechla z dnešního rozhovoru, který jsme vedli v obývacím pokoji?“
Tato otázka mě zarazila, ale odpověděla jsem na ní. „Nic.“ můj hlas zněl váhavě, což tetu očividně nezaskočilo.
„Už máš nějaké plány na dnešní den?“ teta se při této otázce zvedla ze židle a pomalým krokem přešla kuchyň mým směrem.
„Ještě nevím, ale asi se pravděpodobně půjdu projít po okolí, abych se tady trochu porozhlédla. Proč se ptáš? Chtěla si snad po mě dneska něco?“ odvětila jsem jí a znovu jsem se připravila na odchod.
„Ne, nic. Jenom jestli se tady nebudeš nudit, než ti začne škola.“ Odvětila mi na mou otázku.
„No snad se nudit nebudu. A možná tady ještě někoho zajímavého potkám.“ Dodala jsem s úsměvem.
Obrátila jsem se a odešla jsem z kuchyně.
Když jsem došla do svého pokoje, abych si vzala nějaké potřebné věci, spatřila jsem otevřené okno. „To je divné, nevzpomínám si, že bych otvírala dneska ráno okno, když jsem odcházela.“ Mumlala jsem si pod nosem a kroutila jsem hlavou. Dále jsem se nad tím už nezastavovala.
Vzala jsem si potřebné věci a sešla jsem dolů, kde jsem se rozloučila s tetou a strýcem.
Chvíli jsem se jenom bezmyšlenkovitě procházela po okolí. Po nějaké době jsem došla do centra města, kde na rohu ulice byla malá kavárnička. Vešla jsem tedy dovnitř a rozhlédla jsem se po ní. Šla jsem do rohu, abych se posadila k volnému stolu. Když ke mně přišla obsluha, postarší pán, objednala jsem si kávu. Na stole ležely dnešní výtisk novin s tučně vytištěným titulkem:
„Ze včerejška na dnešek byl zabit další mladý muž.“
Mladý muž kolem 25 let byl zavražděn na okraji lesa. Odhadovaná doba smrti je kolem půl druhé ráno.
Nevysvětlitelný počet úmrtí za poslední měsíc, kdy bylo zabito pět lidí, se každým dnem zvyšuje.
Policie vyšetřuje už šestou vraždu, kterou si neumí vysvětlit…
Článek v novinách dále pokračoval, ale mě zaujalo jenom pár prvních vět.
Z mého hlubokého přemýšlení mě vytrhli hlasitě se bavící lidé, kteří vešli do kovárny. Byly to tři mladí kluci asi v mém věku. Něčemu se smáli. Bylo zvláštní, že na sobě měli jenom kraťasy. Dneska nebylo nijak obzvlášť teplo. Posadili se naproti k volnému stolu a dále se hlasitě bavili. Majitel kavárničky je pravděpodobně znal. Chvíli jsem je pozorovala, ale potom jsem se vrátila k dnešním novinám a článku, který jsem měla rozečtený.
Když jsem dopila kávu, šla jsem zaplatit. Hlodalo ve mně divné nutkání se někoho zeptat na ten vysoký počet úmrtí. První, kdo byl na ráně, byl majitel, kterému jsem dávala peníze.
„To se tady často dějí takové podivné věci, jako jsem se dočetla v tom článku z dnešních novin?“
Majitel ke mně zvedl oči, aby se na mě podíval a řekl: „Na co to taková pěkná slečna potřebuje vědět?“ zeptal se mě a čekal, co mu na to odpovím.
„Protože jsem tady přijela na nějakou dobu k mojí tetě a strýcovi studovat.“ Odvětila jsem mu. Vrátil mi drobné a řekl:
„Posledního čtvrt roku docela často. A kdo je tvoje teta se strýcem, jestli se můžu zeptat?“ znovu se na mě podíval, ale tentokrát k tomu přidal ještě úsměv.
„Aha,“ udiveně jsem pronesla a odvětila jsem mu na otázku, „moje teta a strýc bydlí na okraji města. Jmenují se Greenovi.“
„Tak to jim řekni, že je pozdravuje Don Steaven. Oni už budou vědět.“, řekl náhle.
„Dobře, vyřídím jim to,“ řekla jsem a zároveň jsem se s ním rozloučila,“nashledanou a pěkný zbytek dne.“
Než jsem ovšem odešla, obrátila jsem se ještě jednou na ty hlučné hochy. Ten jeden mi byl povědomý, jako bych ho už někde viděla. Při odchodu jsem uvažovala odkud ho znám. Když jsem zavírala vstupní dveře, tak jsem si vzpomněla. Byl to ten kluk, který se ráno opíral na příjezdové cestě u nás doma.
Cestou po městě jsem vytáhla noviny, které jsem vzala z kavárny. Moje pozornost se upínala na ten článek v novinách. Nevím, čím mě tak zaujal. Možná jenom kvůli tomu, že to bylo ze včerejšího dne na dnešní a zrovna o půl druhé ráno. Chvíli jsem v nich listovala s nadějí, že tam o těch nenadálých úmrtích ještě něco najdu. Ale marně, nic jsem nenašla. Noviny jsem si uložila do tašky a šla jsem domů. Byl čas na oběd a ještě jsem se chtěla podívat na internet, jestli tam něco nenajdu.
Když jsem otevřela domovní dveře, do nosu mě udeřila vůně obědu. Teta už začala vařit. Šla jsem ji pozdravit do kuchyně, kde jsem také našla i strýce. Teta vařila vepřové s knedlíkem a kyselím zelím.
„Ahoj,“ pozdravili mě oba dva současně, „tak jak ses dneska měla?“ Dodala k tomu teta.
„Ahoj, voní to nádherně.“ Odvětila jsem jim s úsměvem. „Jo, docela to šlo. Byla jsem se projít po okraji města. Skončila jsem v malé kavárničce. Abych nezapomněla, mám vás pozdravovat od nějakého Dona Steavena.“ Vyřídila jsem vzkaz a šla jsem do svého pokoje.
Položila jsem tašku na podlahu vedle stolu a posadila jsem se na židli vedle něj. Zapnula jsem počítač a najela jsem na místní stránky městských novin. Těch zpráv o záhadných úmrtích tam bylo poměrně dost, což mě zaskočilo. Dala jsem se do čtení pěkně jednoho po druhém. Moc se mi do toho nechtělo, ale zajímalo mě, proč si myslím, že to má něco společného s tím nočním vytím vlka.
Ve čtení zpráv mě přerušilo zaklepání na dveře: „Ahoj,“ ozvalo se za polootevřenými dveřmi, „můžu dál?“ Byl to strýc. Zaskočilo mě to. Nenapadlo by mě, že si přijde popovídat.
„Ahoj, jistě. Pojď dál a posaď se.“ Vyzvala jsem ho trochu zaskočeným hlasem.
„Mohl bych tě o něco požádat?“ začal trochu váhavým tónem.
„Jistě.“ Odvětila jsem mu a čekala, až se vyjádří.
„No jde o to, že tady máme nečekané komplikace. To, ale není podstatné. Chtěl jsem tě požádat, abys nechodila do lesů a po okrajích města, není to tam zrovna bezpečné.“
„Jak to myslíš, že to tam není zrovna bezpečné? Má to nějakou souvislost s těmi záhadnými úmrtími?“ zeptala jsem se ho a podala jsem mu dnešní vydání novin. Byl poměrně zaskočený.
„Ano.“ Řekl nakonec a zvedal se k odchodu. Já jsem ho ovšem zarazila mou otázkou.
„Mají ta záhadná úmrtí nějakou souvislost s vlky?“
„Proč si to myslíš?“ Bylo vidět, že se chce odpovědi vyhnout, ale já jsem byla neodbytná.
„No, večer asi tak kolem půl druhé mě vzbudilo vytí vlka. Zdálo se mi, že je docela dost blízko, až jsem se ho lekla. A taky o půl druhé ráno byl zavražděn ten mladý muž.“ Dořekla jsem.
„Ne vlci s tím určitě nemají nic společného.“ dořekl a ještě dodal, „ teta vzkazuje, že už je oběd.“
Po obědě jsem si šla dočíst ty články, které jsem měla rozečtené. Nedozvěděla jsem se tam z nich nic konkrétního.
Odpoledne jsem se šla projít do místní knihovny, abych si zjistila něco o těch záhadných vraždách, které se poslední dobou dějí.
V knihovně bylo jenom pár lidí. Měla jsem namířeno k místu, kde byly uloženy staré čísla místních novin. Zaujala mne ovšem kniha s názvem „Místní legendy a mýty městečka Port Angeles“. S knihou jsem si sedla ke stolku u okna.
Bezmyšlenkovitě jsem listovala v knize, když na mě někdo promluvil a vytrhl mě z mého rozjímání nad ničím.
„Takhle se asi nic moc nedozvíš, co myslíš?“ pronesl hoch, který se nade mne postavil. Nijak zvlášť jsem mu nevěnovala pozornost.
„Můžu si přisednout?“ zeptal se mě. Bylo to divné, knihovna byla téměř prázdná a on si chtěl sednout ke mně.
„Můžeš, proč bys nemohl.“ Odvětila jsem mu a podívala jsem se mu do tváře. Mohl být o něco mladší než já. Pohledem jsem si ho prohlédla od hlavy až k patě. Jeho barva vlasů byla světle hnědá. Byly polodlouhé a vypadaly jako by na ně nikdo nesáhl už pěkně dlouho, ale slušelo mu to i tak. Oči měl hnědé barvy. Na sobě měl černou propínací mikinu s kapucí a dvěmi kapsami po stranách. Džíny byly tmavě modré barvy a pod nimi se skrývaly černo bílé tenisky.
„No, protože některým lidem to vadí. Tak jsem se raději zeptal. A co vlastně hledáš?,“ spustil a já myslela, že nikdy nepřestane. Musela jsem mu skočit do řeči hned v prvních třech větách.
„Brzdi, brzdi. Na mě musíš pomaleji,“ řekla jsem a usmála jsem se na něj.„Hledám tady něco o tomto městu. Konkrétně nějaké legendy a mýty.“
„Aha. Ty nejsi odtud, že? Neznám tě. V tomto městě se lidé navzájem znají ať už od vidění nebo osobně. No, když se vrátíme k těm mýtům. Mohl bych ti je povyprávět, znám je dobře. Doma mi je vyprávěli jako pohádky,“ řekl a usmál se a zase se rozpovídal. Tentokrát jsem ho nechala. „Vsadím se, že tady ještě nikoho neznáš.“ Usmál se a dal mi prostor na moji odpověď.
„No vlastně v kavárně jsem prohodila pár slov s majitelem. Ale to je myslím všechno. Jo a ještě tady znám svoji tetu a strýce.“ Usmála jsem se a jeho to zřejmě pobavilo více, než jsem si myslela. Vlastně se mi ani nepředstavil. „Jak se jmenuješ, nepředstavil ses mi.“ řekla jsem a on to hned napravil.
„Já jsem Justin Christopher Asker.“ Řekl a tutéž otázku položil i mě.
„Já jsem Connie Sendersonová.“ Odpověděla jsem mu a přitom jsem ještě dodala: „Tak já půjdu vrátit tedy tu knihu a můžeš mi popovídat o legendách a mýtech tohoto města.“
„Můžeme se třeba projít do parku, anebo do lesa.“ Pronesl při sbírání svých věcí, které si půjčil v knihovně.
Vím, že jsem strýcovi slíbila, že nebudu chodit do lesa a na okraj města, ale tolik mě to tam lákalo. Ne proto, že bych to dělala úmyslně, ale proto, že mi Justin bude vyprávět ty legendy.
„Tak co chceš přesně vědět?“ zeptal se mě, když jsme docházeli na mýtinu uprostřed lesa.
„No,“ spustila jsem, „přesně ani nevím. Asi třeba nějakou zajímavou historku.“ Vlastně jsem ani nevěděla, co přesně se chci dozvědět. “Původně jsem šla do knihovny, abych se tam dozvěděla něco více o těch záhadných vraždách. Narazila jsem ovšem na knihu legend a mýtů města Port Angeles, kterou jsi u mě viděl na stole v knihovně.“ Dodala jsem, když jsem se na něj s úsměvem podívala.
Došli jsme mezi tím na mýtinu, kde jsme si sedli na kus spadlého stromu. Byla to nádhera. Paprsky slunce prostupujícími korunami stromů, které dopadaly na mou kůži, což bylo příjemné.
Chvíli jsme jenom tak mlčky seděli.
„Znám jednu legendu, která mi přijde zajímavá. Legenda pojednává o vlkodlacích, kteří se sem do městečka přistěhovali.“ Spustil, a tím mne vytrhl z rozjímání. „V té době bylo toto město obydleno jenom pár desítkami obyvatel. Byly to lidé, kteří se tady narodili. Byla tady malá kavárnička, která je zde do dnes a pár dalších malých obchůdků. Děti chodily do místní školy, která tady byla široko daleko jenom jedna. Lidé zde žili šťastným a poklidným životem až do chvíle, kdy se tady po nějaké době přistěhovalo pár zvláštních rodin.“ Justin se na chvíli odmlčel a podíval se na mě. Já však stále pozorovala pronikající slunce. Tak pěkně se mezi těmi stromy třpytilo. Když jsem zpozorovala, že se na mě dívá, usmála jsem se na něho.
„Co myslíš tím, zvláštní?“ zeptala jsem se ho.
„Dost často v tomto městečku pršelo a prší, ale jakmile se obloha rozsvítila, oni nechodili ven ani. Všichni si mysleli, že je to jenom náhoda. Jenom malá část obyvatel ovšem znala pravdu. Ta hrstka obyvatel byli domorodci, kteří znali všechny zákoutí tohoto města a znali také i rizika tohoto města.“ Na chvíli se znovu odmlčel, já jsem tentokrát mlčela a napjatě jsem čekala na „pokračování“.
„Stalo se to už jednou, hned z počátku obydlení města. Lidé, zejména chlapci dostávali vysoké horečky a na nějakou dobu se ztráceli z dohledu rodin, přátel a dalších obyvatel. Tentokrát tomu nebylo jinak. Bylo to jako deja vu. Domorodci se toho zděsili a začali hledat příčinu této takzvané „nákazy“. Nic ovšem nenašli. Až jeden starší pán začal hledat ve spisech jeho dědečka. Studoval je ve dne v noci. Dlouhou dobu nemohl nic najít, až otevřel starou zaprášenou ručně vázanou knihu. Bylo v ní napsáno přesně to, co se odehrávalo. V jedné z kapitol bylo napsáno, že ti mladí kluci, kteří měli horečky a na delší dobu se ztráceli, se při návratu měnili ve vlky. Nebyli to ovšem obyčejní vlci, byli velcí a mohutní. Byli to vlkodlaci, a kde je vlkodlak, tak tam musí být také upír. Což byla pravda. Upíři zde byli, byla to ti zvláštní lidé, které jsem již zmínil. To vysvětlovalo vše.“ Začalo se pomalu stmívat. To místo, kde jsme seděli, bylo čarovné. Ať jste tam seděli v jakoukoli denní dobu, tak vás to očarovalo.
„Ty dvě rasy spolu bojovali dlouho, až se vlkodlakům podařilo upíry vyštvat na okraj města. Údajně se upíři vrátili. Já tomu moc nevěřím, i když fantasy mám rád a zvláště o těchto dvou rasách. Někteří lidé si myslí, že ty záhadné vraždy mají na svědomí upíři.“ Dořekl a já jsem byla legendou tak nasátá, že mě z ní vytrhlo ticho, které zde najednou bylo.
„Zajímavá legenda. Myslíš si, že je pravdivá?“ Zeptala jsem se ho a tím jsem ticho prolomila.
„Nevím, mamka mi vždy před spaním tyto místní legendy vyprávěla, ale myslím si, že asi ne. Možná to bude tím, že jsem tady nevyrůstal, přestože mamka pochází z tohoto města.“ Při poslední větě se začal zvedat k odchodu. Bylo dost pozdě, tak jsem nic nenamítala, i když bych zde ráda zůstala déle.
Když jsem došla domů, už bylo půl osmé večer. Teta zrovna podávala večeři, takže jsem se tak akorát stačila převléknout a trochu se opláchnout. K večeři byly těstoviny s masovou omáčkou. Bylo to dobré a dostatečně jsem se z toho najedla, měla jsem hlad jako vlk po dnešním dlouhém odpoledni. Nijak zvlášť jsem se nedávala s tetou ani se strýčkem do řeči, protože jsem měla ještě nějakou práci na internetu.
Dole nebylo slyšet ani hlásku. Nemohla jsem se ovšem soustředit na čtení dalších legend. Měla jsem zvláštní pocit, že mě někdo sleduje. Usoudila jsem, že je to hloupost. O půl jedenácté jsem počítač vypnula a šla jsem spát.