„Nechci s tebou teď nic hrát“ ozval se Nick.
„Nicku, co je s tebou?“ptal se Ted.
„Nic, jen nemám náladu“ zabručel Nick a když jsem scházel ze schodů, otevřenou škvírou do Nickova a Massimova pokoje jsem zahlédl Nickův obličej. U jeho pravého oka se temně rýsovala namodralá podlitina.
Jako v mrákotách jsem sešel do kuchyně. Benny si tam dělal svačinu.
„Chceš taky?“ zeptal se mne, kdy si mě povšíml.
„Ne, nemám hlad“ zakroutil jsem hlavou. „Viděl jsem Nicka?“
„Jo, říkal, že spadl“
„No jasně, na Marcusovu pěst, viď?“
„Co?“ podíval se na mne Benny úžasle. „Vím, že Marcuse moc nemusíš, ale tehdy v noci mu ujely nervy. Prostě to nezvládl. Potřeboval se vyspat na zkoušku“
„S tou nocí to nesouvisí. Nick mi sám řekl, že ho Marcus bije“
„Neřikal jsi zrovna ty, že Nick je ještě dítě?“
„Jo, ale…“namítl jsem.
„Jsi na Marcusovi zasedlý. To je celé. Znáš přece Nicka, někde upadl…Co to děláš?“ chtěl vědět, když jsem si ze skříňky vytáhl ibalgin.
„Bolí mě hlava“ zasyčel jsem a vyběhl schody zpátky nahoru do svého pokoje. Úplně jsem zapomněl jsem, proč jsem šel dolů.
„Vidíš, co mě nutíš dělat?“ zavrčel Marcusův hlas. Vcházel jsem zrovna schody po dvou ibalginech a sklenící vody, co jsem měl v kuchyni.
„Promiň, Marcusi, já to nikomu neřekl“ zajíkl se Nick.
„Řekl jsi to Tomovi“ vyjel Marcus. Postavil jsem se za dveře.
„Jen jsem se zmínil“ zalkl se Nick a padla rána. „Prosím“ zakňoural Nick.
Netuším, kde se to ve mně vzalo, ale vtrhl jsem do pokoje jako v nějaké filmu a natáhl jsem jednu do Marcusova udiveného obličeje. Marcus se svalil na zem. Kde se ve mně vzala ta síla? Neskutečný! Obkročmo jsem si sedl na svou oběť a začal jsem do něj bušit zaťatými pěstmi. Jeho obličej se zbarvil do ruda krví z několika ran na jeho obličeji a Nick vyběhl z pokoje.
Už jsem nebil Marcuse, ale svého trýznitelé z dětsví.