Bonusovka: Dej mi šanci Tě milovat
Probudil mne bubnující déšť do oken mého pokoje. Protřel jsem si v leže oči a spatřil jsem ve dveřích do koupelny stát Bennyho. Usmíval se, sic napůl smutně, ale přeci jen.
„Víš, že vypadá jako andílek, když spíš?“
„Hmm“ zabručel jsem.
„Musíme si promluvit“ jeho obličej zvážněl a cestou k mé posteli si přitáhl židli.
„A o čem?“ podivil jsem se.
„Víš…“začal. „…žijeme ve strašné době. Však víš“ zamumlal. „Problémy s mafií a Massimova rakovina a všechno okolo“
„Vím, kam míříš, Benny, ale tudy cesta nevede.“
„Proč?“
„Protože nás odtud odstěhují a půjdeme na oddělení, copak to nechápeš?“ podíval jsem se na něj zlomeně.
„Já…já klidně počkám, dokud nás nepustí“ promluvil rozvážně Benny.
„Jenže oni nás už nikdy nepustí!“skoro jsem to vykřikl. „Blázny prostě nepouštějí ven, tak to pochop!“
Chvíli bylo ticho, které Benny přerušil.
„Tak se zabijme, společně“
Podíval jsem se na něj.
„Tohle nemůžeme udělat. Je to špatné“ zakýval jsem hlavou.
„Odkdy jsi křesťan?“ zvedl jedno obočí. „Prostě si dáme trochu víc Ibalginu“ pokrčil rameny.
Tak jsme to provedli. Celou tu plastovou krabičku Ibalginu jsme snědli, napůl. Lehli jsme si vedle sebe na postel. Pohladil mě po tváři.
„Miluji Tě“ šeptl.
Políbil mne a zavřel oči. Po nějaké chvíli jsme je zavřel taky…
Mladík jmenující se Tom otevřel oči. Což by nebylo nic, tak zajímavého. Oči otevíral i dříve, tentokrát se kolem vyděšeně díval. Postavil se a na boso přeběhl po měkké podlaze ke dveřím. Malý kulatým okýnkem tvořené nerozbitným sklem se díval ven a začal křičet a bušit do měkkých dveří.
„Doktore Adamsi!“ Reinard vběhl do jeho kanceláře.
Dr. Adams si zrovna četl kartu onoho probuzeného pacienta.
„Co se děje?“ zvedl pohled.
„Probral se“ vydechl Reinard. „Nabral vědomí“ rukou máchnul ke kartě, kterou doktor pročítal. Ten se zvedl z křesla a rychle zamířil k jeho „cele“. Zázrak?
Náhledy fotografií ze složky Terapie: Bonus