Divní týpci
Jednou v noci, když se v mojí a Bennyho koupelně zázračně ztratila plastová krabička s ibalgem, jsem se plížil do kuchyně, ale nedorazil jsem tam. Nikdy bych netušil, že kdy uslyším takový rozhovor. Vždy jsem si myslel, že se to děje jen ve filmech.
V obývacím pokoji seděl na pohovce Caleb, kluk, kterého jsem moc neznal, protože jsme si nikdy moc nepovídali. Na sobě měl jako obvykle bíle tričko a na tom černá košile s knoflíky a velkým výstřihem a černé upnuté kalhoty. Vedle něj seděl nějaký chlápek v obleku, který měl téměř pleš, ale vypadal možná tak na třicet. U okna stála nejspíše jeho gorila v kožené bundě a pozorovala okolí venku.
„Chce ty peníze“ ozval se muž sedící na pohovce.
„Brzy je bude mít“ odsekl Caleb chladně.
„Prodal jsi všechno?“
„Jako vždy“
„Další várka“ podal Calebovi černou tašku, kterou měl u nohou.
„V pořádku“ kývl Caleb po prozkoumání tašky.
„Neposer to!“ upozornil ho muž.
„Dělám to snad poprvé?“ zavrčel Caleb. „Proč najednou ta nedůvěra?“
„Ale kdepak. Jen on si myslí, že hraješ více her na jednou“
„To je pitomost, tak mu to laskavě řekni“ štěkl Caleb.
„Já ti věřím, ale jeho důvěra se získává těžko“ pokrčil rameny muž. „Navštívím tě zase za týden. Tak ty peníze sežeň!“ Oba muži se zvedli k odchodu a když zabouchly dveře, Caleb hodil černou taškou na zem.
„Do prdele!“ ulevil si.
Já se pomalu vydal zase nahoru a neustále jsem musel myslet na to, co jsou ti chlápci zač a kdo je On? Bylo to úsměvné, na chvíli jsme si připadal jako v nějaké kriminálce, ale poté mě napadlo, že třeba o nic nejde. Celý ten rozhovor mohl být jen vytržený z kontextu. A nebo taky ne…