„Už mi konečně povíš, proč jsi to provedl?“ zeptal se nepříjemně terapeut dalšího dne z rána.
„Nenávidím Marcuse a chránil jsem Nicka“ přiznal jsem naoko. Bylo načase zahrát to jinak a aby mi uvěřil musel jsem udat jasný důvod.
„Ááá“ ozval se vítězoslavně jakoby objevil nový kontinet, který nemohl nikdo jiný objevit. „Poslouchej mě, Tome. To, co jsi udělal bylo vážně dost ošklivý. Marcus má za sebou docela krutý věci a navíc mu zemřela matka stejně jako tobě“
„To jsem nevěděl“ sklopil jsem zrak. Tím, co teď řekl ve mně vzbudil chtíč. Chtěl jsem jediné: Marcusovu kartu. Mrštil jsem pohledem na starou kartotéku v rohu místnosti. Chci ji! „Zajdu za ním a omluvím se mu“
„To budu rád“ kývl terapeut s úsměvem. „Tome, jsem moc rád, že sis našel kamaráda“
„O čem to mluvíte?“ odvrátil jsem pohled od kartotéky a podíval se přímo na něj.
„No o Nickovi přece“ vypadal trochu zmateně.
„Nejsme přátelé. Nick je dítě.“ Vymýšlel jsem si. „Je správné ho ochraňovat, ne?“
„To máš pravdu, takže přátelství mezi vámi není?“
„No“ protáhl jsem. „Možná z jeho strany, ale jak oba víme. Nesnáším všechny kolem“ usmál jsme se.
„Myslel jsme si, že se tvůj postoj změnil“ pkrčil rameny terapeut a něco si zase zapsal.
„Ukážete mi to někdy?“ kývl jsem směrem k mé kartě.
„Až odtud budeš odcházet“ odpověděl terapeut.