Ibalgin
„Hej, Tome?“ budil mě Bennyho hlas, jakoby z dálky.
„No? Co je?“ zabručel jsem a snažil se zorientovat.
„Film skončil“
„Vážně?“ vpololeže jsem byl na pohovce, Benny seděl vedle mě a televize byla vypnutá.
„Očividně“ zasmál se.
„Hmm, kde jsou všichni?“
„Šli spát“
„Jak dlouho tu jsem?“
„Ne moc dlouho“
„Proč jsi mě nevzbudil?“
„Vypadáš jako andílek, když spíš“ usmál se nevinně.
„Dobře, tohle je úchylný“ posadil jsem se rovně. „Jdu spát“
„Ne, počkej!“
„Na co?“
„Já nevím“ přiznal se. „Budeme si povídat?“
„Co? O čem?“ podíval jsem se na hodiny u televize. Unaveně hlásaly 2:03, takže tu musím ležet už sakra dlouho. Super a zítra jdu do školy.
„No, je pozdě. Žádný úvahy o životě nevedu. Takže dobrou“
„Počkej!“
„Na co, sakra?“
„Dobře“ vzdychl. „Chtěl jsem na tebe pomalu, ale…přestaň žrát ibalgin“
„Co?“ vyjeveně jsem koukal.
„Prostě už to neber, jo?“
„Co to plácáš?!“ vyjel jsem na něj. „Beru ho jen, když mě bolí hlava“
„Jak často tě bolela hlava tenhle týden?“
„Na další stupidní otázky nebudu odpovídat“ zvedl jsem se a zamířil ke schodišťi. „Přesně kvůli tomuhle mě ta hlava bolí!“
Otevřel jsem skříňku v koupelně a vzal jsem si z plastové krabičky ibalgin. Nechal jsem si růžovou tabletku na rozevřené dlani a pozoroval jsem ji. Hlavou mi proběhla otázka: Jsem vážně závislý?
„Blbost“ hodil jsem si to malé růžové nic do úst a spokl jsme to. Rozhodně si od žádného psychouše nenechám říkat závislák!