Jdi na obsah Jdi na menu
 


Náhrobní kámen

25. 6. 2010

Byl velice chladný listopadový podvečer a já jsem se vrátila po pěti letech do svého rodného města.

Stála jsem nad náhrobním kamenem a kolem mě lítali různě zbarvené listy z opadaných stromů. Vrátila jsem se, ale nedokázala jsem se ještě smířit s tragedií, která mě potkala a před kterou jsem se snažila tak horoucně utéct.

Náhrobní kámen byl velice zanedbaný. Nikdo se o něj zřejmě po dobu mé nepřítomnosti nestaral.

Škrtla jsem zápalkou o okraj její krabičky a hořící jsem ji přiložila k tlusté bílé svíci, kterou jsem přinesla. Začalo se stmívat a zažehnutý plamen svíce osvítil zlatavý nápis náhrobního kamene.

 

Aaron Jonathan Green

* 17. 6. 1991  -  11. 11. 2012

 

Teď tady odpočívám v pokoji,

však znovu se setkáme.

Smrti za to děkuji!

 

Po té dlouhé době jsem to jméno znovu spatřila a po tváři se mi začali kutálet mokré kapičky slz. Jenom jsem tam tak stála s pohledem upnutým na nápis. Nikdy jsem necítila takovou prázdnotu a bolest jako v tuto chvíli. Po chvíli jsem se zhroutila k zemi. Nedokázala jsem to v sobě už dusit, muselo to ven a já jsem se tomu nijak zvlášť nebránila.

 

   Bylo mi teplo a pod sebou jsem cítila něco měkkého. „Kde to jsem?“ Ptala jsem se sama sebe. Slyšela jsem cizí hlasy a tak jsem otevřela oči, abych si mohla prohlédnout, kde to jsem.

„Už se probírá, otče Patriku.“ Pronesl jeden hlas a netrvalo dlouho a přistoupila ke mně vysoká osoba. Měla na sobě černý hábit a u krku měl takovou tu bílou kostičku, jako mají knězi.

„Děkuji ti, můžeš už jít.“Neznámá osoba pronesla k mladíkovi. „Jak je ti děvče?“ Zeptal se mě, když jsem k němu vzhlédla.

„Co se stalo?“ Zeptala jsem se zmateně. „A kde to jsem?“

„Já jsem otec Patrik a našel jsem tě nehybnou vedle jednoho z hrobů, asi si omdlela.“ Řekl velice klidným a vyrovnaným hlasem. Hned jsem si uvědomila, co se mi stalo. Asi jsem se s toho všeho zhroutila.

„Aha,“ pronesla jsem, teď už klidnějším hlasem, „děkuji, za všechno. Myslím, že bych už měla jít. Otravovala jsem vás už dost dlouho.“ Ani jednou jsem se na něj nepodívala. Hleděla jsem do země a hlavou se mi honili myšlenky typu: „Neměla jsem sem jezdit. Byla to pitomost. Jenom jsem si dokázala, že jsem na dně i po tak dlouhé době. Nezvládám to a nevím, jestli někdy budu. Je to bolestivé…“ Otec Patrik mě po nějaké době mlčení vytrhl z mých myšlenek.

„Vůbec jsi neotravovala.“ Nevzhlédla jsem k němu, ale cítila jsem, jeho usměvavý pohled. „Můžeš zde zůstat přes noc. Venku je už tma. A musíš být unavená.“ Dořekl a já jsem se na něj konečně podívala.

„Tak dobře, ale hned jak se rozední tak odsud vypadnu.“ Otec Patrik se bez slov zvedl a odešel z místnosti.

 

   Dlouhou dobu jsem se převalovala v posteli, ale nemohla jsem usnout. Vyšla jsem s pokoje a měla jsem namířeno se podívat po tomto domě, který se nazýval fara. Byla docela malá, ale útulná. Došla jsem do kuchyně, kde jsem si napustila do sklenice vodu.

„Nemůžeš usnout?“ Hlas, který jsem za mnou slyšela, mě polekal. Vodu, kterou jsem polkla, mi zaskočila v krku a já jsem se zakuckala. „Nechtěla jsem tě polekat.“

„To já se musím omluvit,“ pronesla jsem omluvně, když jsem se otočila, abych se podívala, kdo to je. Byl to otec Patrik, kdo by to mohl asi taky být v tuto noční, no skoro ranní hodinu, „asi jsem vás vzbudila a polekala.“

„Ne, s tím si nelam hlavu. Nemohu usnout už několik let, tak tady chodím a rozjímám.“ Usmál se a posadil se na židli, kterou si odsunul od stolu. Rukou mi pokynul, abych se také posadila.

„Vy zde na faře žijete sám?“ Zeptala jsem se ho, když jsem dosedla na židli.

„Ano, žiji.“ Pronesl a dodal. „Ale nechci se bavit o mně, nejsem až tak zajímavý.“

„A o čem se chcete bavit?“ Zeptala jsem se ho, když jsem dopila vodu.

„Chtěl jsem se zeptat ohledně hrobu, kde jsem tě našel ležet?“ Řekl a vyzvídavě se na mně podíval. Tato otázka mi nebyla zrovna dvakrát příjemná. Dlouhou dobu jsem mlčela, ale otec Patrik trpělivě čekal. Nijak zvlášť na mně nenaléhal. Nakonec jsem se odhodlala odpovědět.

„Ten člověk byl můj nejlepší přítel.“ Když jsem to dořekla, neubránila jsem se slzám. Nikdy jsem nebyla tak na dně jako v posledních pár hodinách. Otec Patrik mi podal kapesníky, abych se do nich mohla vysmrkat. Chvíli jsem v ruce žmoulala kapesník a potom jsem spustila „Byli jsme jako jedna duše a všechno se to zhroutilo jednou pitomou autonehodou. V tu chvíli jsem cítila, jako by mě něco bodlo do srdce.“ Rozpovídala jsem se, aniž bych chtěla, ale nijak zvlášť jsem se tomu nebránila. Možná jsem byla i ráda, že se našel někdo, kdo by mě poslouchal a neskákal mi do řeči.

 

   Najednou se venku začalo rozednívat a začalo mě do tváře hřát sluníčko. Otec Patrik mě poslouchal pozorně a trpělivě. Řekla bych, že asi bude zvyklí jenom poslouchat, vždyť je to náplň jeho každodenní práce. Ale asi ještě nezažil takou zpověď, jakou jsem mu podala já, možná byl i v některých pasážích mého vypravování pohoršen. Nic neříkal, neměl žádné připomínky, ale když jsem se na něj sem tam podívala tak se tvářil pohoršeně. Bylo mi to jedno, vyprávěla jsem dál.

„Po celou dobu jeho pobytu v nemocnici jsem k němu každý den chodila a poprvé jsem prosila boha o pomoc. Aby ho zachránil, ale marně. Po třech týdnech, co ležel v nemocnici, umřel na vnitřní zranění. Nemohla jsem tomu uvěřit. Cítila jsem v sobě, že kus mě odešlo a už se nikdy nevrátí. Po několika týdnech odstřihnutých od lidí a společnosti, jsem se sebrala a odjela odsud pryč. Neměla jsem vůbec žádnou představu o tom, kam půjdu, ale chtěla jsem z tohoto místa odjet. Všechno mi ho tu připomínalo. Nezvládala jsem to tady.“ Řekla jsem, když jsem se chtěla zvednout k odchodu. Zarazila mě ovšem otázka osoby naproti mně, otce Patrika.

„A proč ses tedy vracela?“ Opatrně, ale zvědavě se zeptal. Dal mi čas na odpověď.

„Myslela jsem si, že jsem se s tím už smířila. Ale,“ zarazila jsem se uprostřed věty.

„Ale bylo to těžší, než sis myslela.“ Po chvíli mou nakousnutou větu otec Patrik dořekl.

„Ano.“ Odpověděla jsem a dodala. „Asi tady nezůstanu, vrátím se zpět. Je mi to líto, ale nezvládám to.“ Zvedla jsem se k odchodu.

 

   Před odjezdem jsem se ještě zastavila před jeho hrobem, kde jsem položila bílou lilii. Po té jsem nasedla do auta a odjela jsem z tohoto města pryč. Možná se sem ještě někdy vrátím, ale nevím kdy.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

=^__^=

(Kagome/Kurama, 27. 6. 2010 14:24)

Nuže... Zpracování opravdu povedené na to, že je to první povídka. Ovšem vcelku o ničem. Asi to mělo vyvolat smutný dojem, hlavní postava neustále opakuje, jak je na dně, ale se mnou to nic neudělalo. Možná je to tím, že člověk nikdy nemůže říct, že je na dně, vždycky, opravdu vždycky, na tom může být ještě hůř. Navíc pokud je člověk mladý, není se ani o čem bavit...
Asi to chtělo vykreslit více do hloubky, protože mě to za srdce nechytilo, ani nerozesmutnilo ani nic podobného. Ale jsi začátečník, nějak se vždycky začít musí.
Některé chyby, především ty základní jako i/y, tam bily do očí, když tak bych si našla beta-read :)
Taky mi vrtalo hlavou, z jakého vyprávění mohl být kněz tolik pohoršen. To mě vcelku pobavilo. Pochybuji, že by se kněz tvářil nad něčí zpovědí pohoršeně O_o
„Ale asi ještě nezažil takou zpověď, jakou jsem mu podala já." Hlavní postava je asi buď naivní, nebo ze sebe dělá chudáčka, který toho zažil nejvíc a do kterého se jen kope. Bůh ví... Ale přišlo mi to docela k smíchu tohle si myslet. Budiž.
Jak jsem ale řekla, sloh máš ucházející, takže jsem zvědavá na další povídku (o čem bude tentokrát).

www.hvezdicta.blog.cz

(Kaciik, 27. 6. 2010 13:46)

Je to hezky zpracované, povídka se mi líbí.
Sice mě mrzí, že se v povídce všechno točí kolem jednoho smutného tématu a není tam žádná akce.
To by ji ovšem zkazilo, že? :)
Všechno se mi tam zdá logické... jen já najít u hrobu osobu ležící v bezvědomí, tak si jí nehodím do postele. :D
To je, ale jen taková drobnost ;)
Chválím jen tak dál 

Gute!...Eins

(Jacob, 26. 6. 2010 23:18)

No, kdyby v té povídce neumřel řekl bych, že je dokonalá. x-D Líbí se mi obsah i zpracování a na první povídku dost dobré x-D
Njn, kdo umí, ten umí. Kdo neumí, ten čumí:-)
Už se těším na díly povídky: ... (Název zatím neznámý x-D)

...

(Elizabeth, 26. 6. 2010 22:16)

Velice mě pobavilo.. "takovou tu bílou kostičku" xD. Jinak je to moc pěkné. Jenom škoda, že to nemá více šťastný konec. Kritizovat neumím,takže bez kritiky xD.