Jdi na obsah Jdi na menu
 


Otrava

19. 1. 2011

„Rozloučení proběhlo v pořádku?“ zeptal se terapeut, když mě vedl po asfaltové cestě za nemocnici. V dálce jsem rozeznával dva rodinné domy postavené vedle sebe. Uvažoval jsem, co přesně znamená v pořádku. Rozhodně jsem odháněl vzpomínku na prázdnou bílou místnost, kde jsme s otčímem stáli sami. Jen jsme mlčeli a přešlapovali. Potom řekl pouze „Tak čau“ a odešel.
„Ehm…bylo to nad očekávání“ ušklíbl jsem se. „Otčím je jediný muž, kterého jsem kdy dokázal příjmout za svého otce“
„Odpusť si ten sarkazmus, Tome“
„Doufám, že jste jim o mě nic neřekl“ zeptal jsem se, když jsme ušli dalších pár metrů v tichosti. Při slově jim, jsem pokynul hlavou k domům.
„Ne, jen, že jsi student v jejich věku.“
„Fajn“ kývl jsem, potěšen, že o mne nic neví.
„Jsi nervózní?“
„Ne“ zalhal jsem automaticky a terapeutovi bylo jasné, že lžu. „Proč?“ pokus o záchranu toho trapasu.
„Já nevím, tak poznáš nové lidi a nové situace“ pokrčil rameny.
„Jsou mi ukradení.“odsekl jsem.
„Tak“ řekl, když jsme došli ke dveřím.
„Tak?“ funěl jsem za ním. Těch kufrů bylo dost. Proč jsem si balil všechno? Vlastně jo, otčím by mi to jinak vyhodil.
„Jsi připravený?“
„To nebudu nikdy“ sykl jsem šeptem.
„Co, prosím?“
„Ale nic, tak jděte, nebo mi upadne ruka“ vybídl jsem ho.

 

V podstatě už si ani nepamatuju jména těch, kteří se mi dole představili. Bylo jich hodně na můj vkus. Vím jen, že s někým budu sdílet koupelnu, protože je je jedna koupelna mezi dvěma pokoji. No super, nic jsem si nepřál víc, ale nemůžu si stěžovat, pokoj mám jen pro sebe. Naštěstí…

„Dále“ reagoval jsem na zaklepání na dveře. Vybalený už jsem byl, a proto jsem jen ležel na posteli a trochu odpočíval.
„Eh..“ ve dveřích se objevila čupřina světle hnědých vlasů a mladík málem spadl, když zakopl o prázdnou sportovní tašku.
„Promiň“ zvedl jsem se z postele, tašku jsem sebral a dal ji do skříně.
„Pěkný“ kýval uznale mladík a koukal se po pokoji. Já bych teda řekl obyčejný.
„Potřebuješ něco?“zeptal jsem se trochu podrážděně.
„Ehm…jo, už jsem si vzpomněl“usmál se jako naprostý blbeček. „Dneska se koná oslava, tak nějak i na počest nového spolubydlícího. Holky se to udělaj u sebe“
„No…dobře…ehm“ naznačil jsem, že neznám jeho jméno.
„Nick“
„Dobře, Nicku…jenže já se necítím moc dobře, víš“ začal jsem se vykrucovat. Žádnou oslavu jsem nechtěl.
„No táák“ protáhl. „Bude to legrace…“ vymýšlel dál a já se ho pokoušel zastavit. „Navíc, když se ti to nebude líbit, můžeš odejít“
„Fajn, fajn, jenom už sklapni“
„Dobře“ zazářil. „V sedm dole“

To to dobře začíná, když mě zmanipuluje obyčejné děcko. Kolik mu bylo? Vypadal tak na šestnáct, možná ani to ne. Proč je tu on? No, fajn. Vím toho asi tolik, že by se ze mě mohl klidně stát informátor policejní rozvětky, pomyslel jsem si a ironicky jsem se ušklíbl, když jsem stál dole v obýváku. Sám jako idiot. Kde jsou, sakra, všichni?
„Čau“ pozdravil mě Nickův mutující hlas od schodů. Ohlédl jsem se.
„Čau“
„Tak pojď, jdeme pozdě“ táhnul mě do chodby, která měla po stranách vysoká okna. Přecházeli jsme z jednoho baráku do druhého. To bylo víc, než jasné. Nejen díky tomu, že za oknem byla tráva, ale v chodbě byla docela dost zima.
Vrazili jsme do cizího obýváku, kde bylo příjemně teplo, hrála tam hudba a všichni se dobře bavili. Já věděl, že se moc bavit nebudu, nebo ano?

 

Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

hODNOCENÍ

(Asaru- Angel of sorrow, 24. 5. 2011 19:19)

zajímavé čtení......