Počátek
„Je to naše druhé sezení“ prozradil mi terapeut sedící ve svém koženém křesle naproti pohodlné pohovky, na které jsem seděl já.
Stroze jsem přikývl, že jsem si vědom.
„Jak se dnes cítíš, Tome?“ Opravdu řekl mé jméno? Znělo tak cize a vzdáleně.
„Ne moc dobře“
„Proč ne moc dobře?“
„Sedím tady“ pokrčím rameny a zakoukám se na terapeutův diplom vysící na stěně za ním.
„Vím, že to pro tebe není moc příjemné, ale víš, že ti chci pomoct“
„Tohle jste opakoval pořád dokola i minule“ kýval jsem.
„Takže si to pamatuješ?“
„Pamatuju si každé vaše slovo“ spočinul jsem zrakem na jeho obličeji.
„Ehm, dobrá. To jsem rád. Víš, Tome, tvá matka mi pověděla, že špatně spíš.“
„Ano, má drahá matka,“ pokývnul jsem se značným úšklebkem. „Ta ví vše nejlépe.“
„Snaží se na tebe dávat pozor“
„Jo, dokonalá matka“ vzdychnu si hraně.
„Nemáš rád svou matku?“
„Ne, nesnáším ji, jako Vás, jako lidi okolo“
„Je někdo nebo něco koho máš rád?“ zdálo se, že ho to zaskočilo. Ano jak by ne, já takový milý a krásný kluk. K smíchu!
„Ano, mám rád sebe“ můj obličej zvrásnil arogantní úsměv.
„Slyšel jsem, že se v tvé škole tví spolužáci poprali“ nahodil terapeut další téma. Věděl jsem, že to vytáhne.
„Přesně tak. Jsou to burani“ pokrčím rameny.
„Někdo tvrdí, že jsi to začal ty“
„To není pravda. Já byl přece celou dobu ve třídě“ nahodím nevinný výraz.
„O co ti šlo, že jsi poštval proti sobě?“
„Opravdu nevím, o čem je řeč, ale teoreticky, kdybych to udělal, jakože jsem to neudělal. Udělal bych to proto, abych se pobavil nad tím, jak jednoduché je poštvat proti sobě lidi, ať mají mezi jakkékoli pouto. Ale vzhledem k tomu, že jsem to neudělal, není se o čem bavit, že?“ lehký úsměv.
Terapeut chvíli mlčel. Vypadalo, že usilovně přemýšlí. Tak pojď, ukaž, co v tobě je.
„Baví tě mít moc nad ostatními?“
„Vlastně ani nevím. Mít moc samo o sobě je příjemné. Nevím jestli mě to baví, protože nad nikým moc nemám. Leda nad svým psem“ ušklíbnu se.
„Dobře“ něco si začal zapisovat do papírů. „Uvidíme se za týden. Tyhle prášky budeš brát každý den. Nejlépe po večeři“ podal mi recept.
„Fajn, ještě něco?“
„Ne, můžeš jít“
Vyšel jsem z jeho ordinace a navlékl jsem si na sebe kabát. Na židlích v čekárně seděla nějaká matka s malým kloučkem. Chudák, taky ho tahá k doktorovi? Je mi z toho zle, jako kdyby snad každé dítě potřebovalo doktora.
Zmuchlal jsem recept, který jsem držel v ruce a za naprosté pozornosti toho malého kloučka jsem ho vyhodil do koše. Jeho matka se pohoršeně podívala, ale je mi úplně ukradená. Nesahá mi ani po kotníky, to vlastně nikdo.
Komentáře
Přehled komentářů
Ano, další tvoje zajímavá, promyšlená a citlivá povídka... Asi máš vážně talent ;-)
No páni...
(Bee, 18. 1. 2011 18:49)
Musím jen souhlasit s Kačíí... Naprosto dokonalé!
Jdu si přečíst další :)
:-)
(Dan, 18. 1. 2011 19:09)