Poslední tanec - LAST
Seděl jsem na pohovce u nás doma. Naproti mně praskal krb a plápolal v něm oheň. Hudba vycházející z přehrávače byla smutná a pomalá. Brečel jsem, jako ještě nikdy ve svém životě. Neuběhly ani dva dny a Massimmo zemřel na svou rakovinu. Nezvládl to, nechtěl dát bojovat a já byla to má vina.
Přede mě se postavil Benny a natáhl ruku. Uslzeně jsem se na něj podíval a jeho ruku přijal. Vytáhl mně na nohy a přitáhl si mě k sobě. Začal se jemně pohupovat do rytmu oné pomalé hudby. Náš poslední tanec?
„Promiň“ odtáhl jsem po nějaké chvíli od něj. „Můžeš jít pryč?“ znovu jsem se posadil na postel a Benny odešel nahoru. Nemůžu se teď k nikomu vázat, ne teď, když zanedlouho půjdu do vězení za vraždu.
Kdosi se ke mně přitulil. Pohladil jsem blonďaté vlasy a objal jsem to o menší tělo.
„Mám tě rád, Tome“ šeptl Nick.
„I já tebe, Nicku“
Plakali jsme oba, nad ztrátou přítele.
„Jak je na tom?“ zeptal se doktor Adams, který přišel ke kovovým dveřím, které vedli do polystyrenem vycpané místnosti. Na podlaze ležel jakýsi mladík s rozcuchanými hnědými vlasy. Na sobě měl bílé pyžamo, aby snad ladil s místností. Ležel na podlaze a vzlykal. Vypadalo to, že kohosi drží, ale neměl koho. Byl tam sám.
„Záchvat pláče“ odpověděl muž ve světle zeleném tričku s cedulkou připnutou u náprsní kapsy, která hlásala, že se jmenuje Reinard.
„Ten záchvat, co měl zhruba před měsícem“ ptal se dr. Adams. „Už neměl?“
„Ne, dali jsme mu“ Reinard se podíval do papíru. „400 miligramů Argenu a uklidnil se.“
„Ano,“ dr. Adams přikyvoval. „vypadá to jakoby žil v jiném světě, že?“
„Nejsem doktor“ pokrčil rameny Reinard.
„Dejte mu něco na uklidnění“ zamračil se dr. Adams a podíval se znovu na chlapce ležícího na podlaze. „myslím, že Narin bude vhodný“
„To bude v pořádku, Nicku“ zašeptal mladík v záchvatu pláče.
„Doneste mi pak jeho kartu, Reinarde“ přikázal doktor a zamířil do své kanceláře, kolem stovky „cel“, ve kterých byli duševně nemocní.
„Jistě“ přikývl Reinard a podíval se na jméno onoho pacienta. „Tom Ulley“