Jdi na obsah Jdi na menu
 


VII.kapitola: Cože?!

31. 1. 2010

Zavřel jsem oči. Co to je? Strašně divný pocit letět prostorem a časem. Nevnímal jsem skoro nic. Zvedal se mi žaludek. Doufám, že nebudu zvracet. Někdo mě zatahal za pravou ruku. První jemně. Jacobovi je asi taky špatně. Potom mě zatahal silněji a sykl. „Už jsme nejspíše tady“. Nadechl jsem se. Vzduch byl zatuchlý a plný plísně. Fuj. Pomalu jsem otevřel oči. Stáli jsme v malé chátrající místnosti, která byla jediná v dřevěné chatce. Byl tu stůl u okna, pln bylin, mističek a pomůcek k tvorbě lektvarů. Na peci byl kotlík. Byla tu zima. Zatřásl jsem se. Jacob se přiblížil k oknu. Z úst mi vycházeli obláčky páry. Šel jsem ke stolu. Byly na něm všelijaké pomůcky pro magii. „Někdo sem jde.“ Sykl od okna Jacob. Dřív než jsme stačili cokoli udělat, otevřely se dveře a za nimi byla žena. „Zmraz ji!“ vyjekl jsem. Žena vzhlédla a Jacob se pokusil jí zmrazit. Nic se nestalo. Žena zakřičela. „Démoni“

„Ne ne… to je mýlka“ chtěli jsme jí uchlácholit, ale přiběhli další tři ženy. „Nejsme- “ začal jsem větu, ale jedna z nich mě odhodila do stěny. Jacob tu ženu zmrazil. Dopadl jsem na levý bok a dost to bolelo. „Není ti nic?“ vyjekl Jacob. „Ne“ odpověděl jsem. „Jak to, že máte naše schopnosti?“ Zeptala se žena nejblíže. Další rozmrazila ženu, která na mě zaútočila. „Nejsme démoni“ sykl jsem.

Chvíli jen tak stáli. Pak promluvila nejspíše nejmladší žena. „Mohli bychom se uklidnit.“ Řekla a usmála se. Přistoupila k Jacobovi. „Jmenuji se Fay“ představila se a ukázala na černovlásku u dveří, zdála se být velice tvrdá žena. „Eleanor, tohle je Eržébet“ ukázala na ženu, co mne odhodila do stěny. Zvláštní bylo, že měla stejné rysy jako Jacob. Poté Fay ukázala na hnědovlasou krásnou ženu. „A tohle je Elektra“

Jacob přikývl. „Já jsem Jacob a tohle je Jack“ Fay se na mě pousmála „Kde jste se tu vzaly a co zde pohledáváte?“ ozval se chladný hlas Eržébet. Jacob mlčel, rozmýšlel nad tím co říct. Ujal jsem se slova. „Jsme z budoucnosti. Hledáme čtyři rody. Blacků, Moorů, Nachiů a Fletcherů“ Ženy se po sobě podívaly. „To jsme my“ řekla tiše Elektra. „Proč jste za námi přišli?“ štěkla Eržébet, Fay se na ní podívala. „Přišli jsme, abychom vám zabránili v podpisu dohody ohledně naších schopnostech“  procedil Jacob skrz zuby. Fay se užaslé ohlédla, nejspíše Eržébet do dnešního dne nikdo neodporoval. Byla něco jako vůdce. Bylo mi hned jasné, že jsou příbuzné. Eržébet chtěla promluvit, ale Fay jí skočila do řeči. „Co takhle čaj?“ nečekala na odpověď a zamířila k peci a rozdělala oheň. Eleanor, která prošla dveřmi poslední, je zavřela. Eržébet s Elektrou se usadily na lavici u okna. Jacob se posadil na židli u stolu. Elektra stála u dveří, jako by chtěla hned utéct. Fay se usadila u pece. Kde vařila čaj do špinavých hrnků. Já si sedl vedle ní. Usmála se a pozorovala Eržébet.

Ticho přerušila Elektra: „Co se stalo ve vaší době?“ zeptala se. Jacob se tvářil kameně, a proto jsem se pustil do vyprávění.

„ Přeneslo nás to sem“ dopověděl jsem a podíval jsem se na místnost plnou užaslých výrazů. „Ten podpis se má uskutečnit dnes o půlnoci“ šeptala Fay, jako kdyby vše dávalo smysl. Eržébet hodila na Fay zlobný pohled. „Tak to nepodepisujte“ vyštěkl jsem dřív, než jsem se stačil zarazit. „To nejde“ hlesla Eleanor ode dveří. „ Ten démon, o kterém je řeč se jmenuje Abraxas a je to nejmocnější démon této dob, pokud nepodepíšeme, zabije nás a tím i vás“ Teprve po chvilce mi došla pravdivost jejích slov. Nemají na výběr a já s Jacobem taky ne.

Dali jsme si čaj, já se ho ani nedotkl, bylo mi už tak dost špatně. Dnes se dohoda zpečetí a oni zemřou. Nabídli nám, že můžeme přespat tady, ale kdo dnes bude spát. Elektra začala vařit večeři, Jacob a Eržébet někam zmizeli, cítím se poměrně nesvůj, když ho nevidím. Fay chvíli seděla a potom zmizela ve dveřích, vydal jsem se za ní. Prošel jsem lesem a ocitl jsem se na skalisku. Pod ním bylo moře.

Fay seděla u okraje. Sedl jsem si vedle ní. „Nevím, co mám dělat“ šeptla. Zadíval jsem se na ten překrásný obzor. „Nejspíš není co dělat.“

V očích se jí zaleskly slzy. „Když podepíšu, zemřeš, když nepodepíšu, zemřeš taky. Protože zabije mě,“ vzlykla. „Poraď mi, co mám dělat“ svezla se hlavou na mé rameno a já ji objal.

Vidím vzlykat mého praprapředka. Je to divné. „Udělej, co ti káže srdce“ Znělo to jako fráze. Byla to fráze a otřepaná. „Ach Jacku“ špitla. Vytáhla něco z kapsy a dala mi to do dlaně. „Co je to?“, zeptal jsem se a podíval jsem se na věc v mé ruce. Složený pergamen. „Kouzlo pro cestu zpět. Jsem rozhodnutá“ šeptla rozhodně. Otřela si rukávem svých šatů oči a zamířila do lesa. „Dej pozor na Jacoba, má v sobě zlo“ s těmito slovy zmizela ve tmě lesa. Zlo? To má na mysli živly, o kterých jsme se dočetli již dávno? Nebo něco jiného? Něco co se předává z generace na generaci? Povzdechl jsem si a sevřel jsem pergamen.

 

Blížila se půlnoc a my s Jacobem jsme zůstali sami v tom domečku. Místnost byla osvícena jedinou svíčkou, která stála na stole. Vůbec se mi nelíbil život ve středověku. Podle toho co mi pověděla Elektra, byli v roce 1453.

„Kde jsi byl s Eržébet?“ zeptal jsem se. Mým dechem se plamen svíčky zakomíhal. Jacob ležel na lavici. „Byli jsme se projít“ odpověděl Jacob chladným hlasem.

Zamračil jsem se. Nejspíše mi to nepoví. Odbyla půlnoc. Právě podepisují smlouvu. Mohli jsme jít s nimi, zamyslel jsem se. Uběhlo snad deset minut a dveře domku se rozletěly dokořán a dovnitř vběhla Fay. „Zvládla jsem to. Musíte domů a bojovat s ním“ vyhrála udýchaně.

„Cože?!“ Vyjekli jsme s Jacobem současně.


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(keiri, 1. 2. 2010 9:48)

Tady toďta kapitola se mi zdála trošku bez děje a o ničem ikdyž to byl asi zásadní děj v této povidce (zatim).
Už se těším na další kapitolu, protože to docela skončilo "napínavě" :)