Jdi na obsah Jdi na menu
 


III. kaptiola: Přicházíme !!!

22. 12. 2009

Píp … píp … píp … . Ozvala se rána a můj budík přestal zvonit. Zamručel jsem a převalil se na záda. Pondělí. Nesnáším pondělí. Zavrtal jsem se zpátky do peřin. Zdálo se to jako chvilka. „Jacku!“ zavolala Katy a já jen nadskočil.  Stála v mých dveřích. „Dobré ránko“ usmála se na mě. „Dobré“ zamručel jsem a odhrnul si vlasy z obličeje. Koukl jsem na budík. Pošklebně hlásal půl osmé. „Pospěš si“ nabádala mne. Vystřelil jsem z lůžka a při čištění zubů jsem si oblékl kalhoty a košili.

Po chvíli jsem scházel ze schodů a zavazoval jsem si kravatu. „Hele Katy, odvezeš mě?“ podíval jsem se na ni se psíma očima. „Jacku máš vstávat dřív. Vem si takového Jakea, ten je už dávno pryč.“ Zaškaredil jsem se při zmínce Jacobova jména. „Samozřejmě, že tě odvezu“ usmála se pak na mě. Začal jsem rychle jíst rohlík. „Můžeme?“ zeptala se mě, když si zašla pro kabelku. Jen jsem kývnul dojídaje první rohlík a braje se druhou rukou další rohlík.  Dojídal ho za cesty v Kattyniném autě. „Na oběd bych snad měl být doma“ řekl jsem s plnou pusou. „Jasně. Kdyby ses zdržel, zavolej mi, prosím“ To bylo na Katy senzační. Měla starost jako pravá matka, ale nikdy nic úplně nehrotila. V téhle nebezpečné době. Zastavily jsme před školou a já se slovy: „Tak ahoj“ vyskočil z auta. Následovala její odpověď: „Ahoj a ať se ti daří“ usmála se a jela dál.

„Ahoj!“ vítala mě Anael, moje spolužačka, která byla někdy až moc otravná. „Máš dneska čas? Nechtěl bys zajít třeba do kina nebo tak?“ Tohle byla její každodenní otázka. Proč se pořád ptala? No fajn klasická odpověď: „Promiň, ale slíbil jsem Katy, že budu brzy doma. Potřebuje s něčím pomoct.“ Anael se jako vždy zatvářila zraněně. „Aha. To je škoda. Snad příště“ odcupitala. Šel jsem do učebny jazyků, kde máme první hodinu. Německý jazyk. To bude zábava.

„Grϋβ dich. Ich bin deine neue lehrerin …“ Měli novou profesorku. Měla strašně monotónní hlas, takže se také mohlo stát, že by všichni usly, ale drželi jsme se statečně. O přestávce mě na chodbě dohnal kamarád. „Ahoj Danne“ pozdravil jsem ho. „Čau Jacku, slyšel jsi tuhle novinku?“ zeptal se zapáleně a pustil mi na telefonu další jeho novou taneční hudbu. To mě teda moc netáhlo. Možná bych si na to šel zapařit, ale poslouchat to mimo nějaký klub. To asi ne. „Jo je dobrá“ zalžu a usměju se. „Mám se tě zeptat, jestli jdeš dneska do sboru“ poznamenal, když vypnul telefon a mířili jsme na matematiku. „Kdo se ptá?“ koukl jsem na něj. „Jedna holka z jedenáctky“ odpověděl a já se zamyslel. Kdo mě tak může chtít na sboru, že se zeptal zrovna Danna. Potom jsem se musel usmát. No nic. „Ne dneska ne. Musím být brzo doma“ řekl jsem mu narovinu. „Katy ti zase zakazuje být mimo dům?“ zeptal se mě. „Ne“ zaprotestoval jsem. „Nic takového. Kdes to sebral? Mě nikdy nic takového neudělala.“ Dann pokrčil rameny. Hodina matematiky proběhla celek v klidu, jelikož matiku umím, ale to co mělo přijít na řadu, to jsem absolutně nezvládal. Dějepis a k tomu dvouhodinovka. Kdyby jedna hodina. Povzdychl jsem si, když jsem mířil do učebny historie, která měla po stěnách plno map z různých dob. „Pane Fletchere, pojďte hned k tabuli“ řekl profesor a ukázal na místo před tabulí. Jen jsem zaskřípěl zuby. Zasedl si na mě, protože se to neučím. Neleze mi to do hlavy. Když se všichni usadili, profesor začal: „Tak řekni mi něco o Spartakově povstání.“ Haha! To jediné si pamatuji. „No Spartakus byl otrok Římského impéria, byl to bojovník pro pobavení římského obyvatelstva. Se svými spolubojovníky se postavil Římu. Byl však poražen, protože ho zradili piráti.“ Usmál jsem se. A máš to. „Neúplné. Nepřesné. Sednout. Za čtyři“ otevřel jsem pusu a vyvalil oči, ale musel jsem uznat, že měl nejspíše dobrou náladu. Nemám za pět. Zbytek hodiny byl k nesnesení. Profesor ho pozoroval a neustále napomínal. „Tak a konečně na vás došlo, pane Fletchere! Dostanete domácí úkol!“ skoro zařval, když jsem poslal dopis Dannovi. „Esej o deseti stranách. Na zítřek! Na téma Spartakovo povstání!“ usmál se zašel si to zapsat. „Na tebe taky dojde, buřte“ syknul jsem tiše. Anael se tiše zachichotala.

Po hodině dějepisu jsem mířil domů. Slíbil jsem to Katy a taky se mi nikam moc nechtělo. Keiri seděla na pohovce a sledovala televizi. „Ahoj“ zavolal jsem. Z kuchyně se ozvala odpověď od Katy a od pohovky souhlasné zabručení. Vzal jsem si oběd nahoru k sobě a začal jsem psát ten esej.  Vyrušil mě hluk zdola. Co to je? Vyběhl jsem chodbou dolů. Schody jsem bral po dvou a poslední čtyři jsem seskočil. Zkoukl jsem situaci velice rychle. U pohovky stáli tři démoni. V kuchyni ležela na podlaze Katy. Keiri stála vedle schodiště. Jacob, který na sobě měl ještě kabát, dřepěl nad Katy a z rukou mu zářilo zlaté světlo. Léčil ji. Neměl se jak bránit. Démonům se v rukou rozžehli koule. „Hej! Tady jsem!“ křikl jsem na ně. Dva z démonů po něm hodily své koule. „Koule!“ křikl jsem a rukou naznačil směr. Zmizela a objevila se před jeho vysilatelem, kterého zasáhla a zničila v prach. Druhé kouli se obratně vyhnul. „Keiri!“ křikl na ni Jacob. Přenesla se k nim a poté znovu zmizela i s Katy, která byla nejspíše v bezvědomí. Démoni byli dva a mi na ně taky. Skočil jsem do vzduchu, pomohla mi levitace se přehoupnout až do části obýváku k démonovi. Jacob toho svého odhodil do stěny. Chtěl jsem svého démona chytit, ale bránil se. Byl jsem však dostatečně rychlý. Chytil jsem ho za tváře a ruce mi zažhnuly. Démon se rozpadl v prach. Jacob měl v ruce ohnivou kouli. Démon se zvedl z podlahy, když zjistil, že jeho komplic tu už není, rozplynul se a zmizel.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

pěkné

(Chloe, 10. 11. 2010 19:37)

Vypadá to dost zajímavě. Jsem sice teprve na začátku, ale věřím, že si to přečtu dál až do poslední prozatím napsané kapitolky.

Jupí

(Katty, 1. 1. 2010 22:59)

Jipí, konečně děj. Promiň ale stále se musím přiblble usmívat když si čtu co to tu ze mě děláš. Já a někoho budit? A ještě k tomu nosit kabelku O_o vždyť já ani nevím jak to vypadá XD. Jinak dobrá kapitola, jen si dávej pozor abys zůstaval v té první osobě ve které píšeš od samého začátku, sem tam se ti stane že, nejspíš nevědomky, ujedeš do třetí osoby.

....

(amanita, 25. 12. 2009 18:54)

Moc hezké :) Jako všechno předtím..už se těšim na další zápletky :)

At žije sarkazmus :D

(Kacíík, 22. 12. 2009 15:06)

At žije sarkazmus :DD