IV. kapitola: Dohoda
„Není ti nic“ ozval se Jacobův hlas po dlouhé chvíli ticha, při které jsme oba koukali na zbylé kupky spáleného prachu, který zbyl po zničených démonech. „Ne nic“ odpověděl jsem. „Dobře. Půjdu doléčit Katty“ řekl a já jen přikývl. Ten démon se nejspíše vrátí a nebude sám. Jacob se vydal po schodech nahoru. Já si vzal lopatku a smetáček a uklidil jsem kupky prachu z podlahy. Vydal jsem se po schodech nahoru. Když jsem míjel Kattyn pokoj slyšel jsem ji s Jacobem mluvit. Byla už asi v pořádku. Zato Keiri zjevně nebyla. Dveře do jejího pokoje byli pootevřené. Seděla na postely, hlavu schovanou na kolenou, ruce omotané kolem nohou. Plakala. Nevěděl jsem, o co tady jde a bylo velice zvláštní ji vidět brečet. Ve svém pokoji jsem si sedl k psacímu stolu, kde jsem měl rozdělaný úkol. Vůbec mi to nešlo. Brzy jsem si šel lehnout s tím, že ho dopíši zítra ráno. Dlouho jsem nemohl usnout, až konečně, ale ani sny nebyli uklidňující.
***
Stál jsem uprostřed nějaké jeskyně v podsvětí. Ze stínů vyšel muž s šedivými vlasy- Démon. „Kdo jste?“ zněla má první otázka. Démon však pokynul rukou za mne. Chvíli jsem se rozvažoval, jestli se otočit. Poté zvítězila zvědavost. U stěny byli svázáni mí tři přátelé. Jediní opravdoví, které mám. „Ne“ šeptl jsem. V mé hlavě se rozezněl hlas. „Čeho se nejvíce bojíš? Á, už to vím. Smrti tvých nejbližších“ Otočil jsem se zpátky na démony, který teď stál vedle mě. „Ne. Prosím ne!“ zaprosil jsem. Démon natáhl ruku před sebe a Keiri se skácela k zemi, jednoznačně mrtvá. „Né!!“ zařval jsem a z očí mi vytryskly slzy, chtěl jsem k nim rozběhnout, ale nemohl jsem. Nohy mě drželi na místě. „Prosím, proč to děláte?“ skučel jsem jako malý kluk. Natáhl ruku směrem na Katty, která také spadla na zem a byla mrtvá. „Né!“ Když však natahoval ruku potřetí zakřičel jsem. „Ne! Prosím, jeho ne! Zabte radši mě!“ už jsem vzlykal. Démon se na mne podíval. „Proč?“ zeptal se tiše a usmíval se. Po tvářích mi stékaly slzy. Keiri a Katty jsou mrtvé. Jacob nesmí zemřít. „Protože-„
***
„Jacku!“ Někdo semnou třásl. Probral jsem se jen naoko. „Co?“ hekl jsem. Byla to Keiri. „Co je ti?“ zeptala se vylekaně. „Co by?“ sáhl jsem si na tvář. Byla mokrá. Rychle jsem si ji utřel. Byl jsem, ale taky dost spocený. „Nic.“ Řekl jsem tiše. „Pojď honem dolů“řekla naléhavě a zmizela ve dveřích. Podíval jsem se na budík. Vesel hlásal 01:02. „Na tebe taky dojde“ zašklebím se. Dám si na sebe župan, protože mě sklepne zima, jelikož jsem spocený z toho snu. Brrr. Jen se otřásu, když pomyslí na ten sen. Jdu pomalu dolů.
V obýváku bylo dost lidí. Dole stáli na straně schodiště Katty, Keiri a mezi nimi Jacob. Postavil jsem se vedle Keiri. Naproti nám stál v popředí nějaký démon, nejspíše vysoké kategorie. Za ním dva jeho ochránci. „Tak a teď když jste všichni“ zasměje se chladně. „Přejděme k věci. Posadím se“ řekl tiše a usadil se do křesla, které mu jeden z démonů otočil čelem k nám. „Přišel, abych vyrovnal účty. Vaši předci semnou uzavřeli dohodu. Vaše generace mi má dát své schopnosti.“ Řekne klidně. „Blbost“ sykne Keiri. Démon vytáhne pergamen a hodí ho Jacobovi. „Má pravdu“ přikývne Jacob a Katty jen máchne rukou. Pergamen se roztrhá. „Tak a nic Vám nedáme!“ řekne tvrdě. „Ale ano dáte. To byla jen kopie“ pousmál se. „Pravý totiž nelze zničit“ Začal se smát.
Komentáře
Přehled komentářů
Dobrá kapitola, konečně se tam začíná něco dít to je moc dobře. Ale toho Jacka fakt nechápu, když mu tak na těch kamarádech záleží proč ho nezajímá co je přimnělo k breku? Chudák Keiri. A musím teda pochválit zde zmiňovaného démona vyšší kategorie že byl tak trpělivý a počkal až se Jack vzbudí, teda až ho půjde Keiri vzbudit, než si obleče župat a uráčí se sejít po schodech dolů a vyslechnout si co může mít takový démon na srdíčku. Teda, tohle čekání by nebavilo ani mě XDD
juj
(Katty, 1. 1. 2010 23:11)