Jdi na obsah Jdi na menu
 


VI. kapitola: Ůplněk

11. 1. 2010

Seděl jsem v obýváku. Byl jsem tam sám a kulisou se mi stala televize. Nevnímal jsem ji, byl jsem až příliš zabrán do svých myšlenek. Za pár hodin přijdou o schopnosti a možná i o život. To měl být tedy náš konec? Podíval jsem se na hodiny v kuchyni. Ručičky ukazovaly pár minut po osmé. Zvedl jsem se a pomalu jsem se vydal nahoru po schodech. Jacob měl dveře do pokoje zavřené. Nevědomky jsem sáhl po klice, ale včas jsem se zarazil a vydal jsem se dál. Katty měla dveře svého pokoje skoro dokořán, proto jsem viděl, že zapíná přehrávač a dává tam CD. Ne, to ne, zasténal jsem v duchu. Moc dobře jsem věděl, co poslouchá za hudbu. Přehrávač spustil a domem zatřásl metal. Přešel jsem k dalšímu pokoji. Keiri měla dveře pootevřené, viděl jsem její zničený obličej a představil jsem si, jak tiše nadává na hudbu, kterou Katty poslouchala. Musel jsem se pousmát. Zničehož nic se přemístila a pokoj osaměl. Vstoupil jsem dovnitř. V pokoji měla dvě obrovské skříně, které zabíraly skoro polovinu pokoje. U okna byl psací stůl s židlí na kolečkách a vedle stolu postel, která teď po jejím přemístění zela prázdnotou. Podíval jsem se na stůl. Byli tam fotky vlků a stvůr, které všichni lidé nazývali vlkodlaci. „No to snad ne“ pousmál jsem se. Poměrně dlouhou dobu spolu bydlíme a já nevím, že se jí líbí vlkodlaci. Ani ne o pár minut později jsem ze strachu opustil její pokoj. Co kdyby se vrátila a mě tam nachytala? To by byl mazec! -_- U sebe v pokoji jsem se sesunul na postel a pozoroval jsem třesoucí se obrázek na stěně do rytmu Kattynina metalu. Přemýšlel jsem o tom démonovi, o dohodě a o pojistce, kterou jsem sám vymyslel pro cestování do minulosti.

Uběhlo pár hodin a hudba, která otřásala celým domem, utichla. Vyrazil jsem z pokoje a zamířil jsem na půdu. Samozřejmě, už tam byli. Katty a Jacob seděli vedle sebe okolo kruhu ze svíček. Uvnitř toho kruhu byl nakreslený pentagram a na něm byla postavená lucerna. Sedl jsem si vedle Katty. Pokoj byl potemnělý, osvětlovaly jej mihotavá světýlka osmi svíček. Nemluvily jsme, jen jsme tiše a svorně vedle sebe seděli jako na porážku.

Nemluvily jsme jen jsme vedle sebe seděli a mlčeli. Díval jsem se na Jacoba, který se díval na svíčky před ním. Snažil jsem se identifikovat pocity, které jsem teď měl v sobě. Oddanost? Úcta? To bylo, co jsem teď cítil k Jacobovi? Ne bylo to silnější. Věděl jsem, co cítím ke Katty a Keiri. Katty jsem bral jako svou matku a Keiri jako sestru, ikdyž spolu moc nemluvíme. Měl je všechny hodně moc rád. To jsem věděl s jistotou.

Objevila se Keiri a usedla vedle mě. Doplnila tím kruh. Mohli jsme začít. „Kdo bude první?“ zeptal jsem se tiše. Bál jsem se vzdát svých schopností. Hodiny začaly odbíjet dvanáctou. Keiri byla nejspíše rozhodnutá. „Odkud přišla, vracím svou moc. Až odeznějí slova, zmizí má moc.“ Z jejího těla se vznesla bílá lehce vypadající hmota, letěla tiše k lucerně, za doprovodu odbíjejících hodin. Vletěla do lucerny a rozzářila se. „To je krása“ hlesla Katty dívajíc se do lucerny.

Všichni jsme cítily, že se někdo přemísťuje. Jacob si lehl a přirazil šestý křišťál na místo v kruhu křišťálů, kde patřil. Démon se chytil do pasti. Nebyl však sám, přivedl si ochránce. Dva vrčící a slintající vlkodlaky. Tím však, k mé hrůze byli mimo křišťálovou klec. Jacob se urychleně zvedl, společně s Katty. Já pomohl Keiri a postavil jsem si ji za mě. „Neubližte jim“ šeptala.

Jeden z vlkodlaků skočil po Jacobovi. Ten ho odhodil. Druhý po něm však skočil a srazil ho k zemi. Viděl jsem šanci dostat se ke kleci. Přeběhl jsem místnost a Katty použila svou schopnost a ranila vlkodlakovo stehno. Šlo vidět maso. Vlkodlak zakňučel a přeběhl k oknu, kde se na chvíli zarazil a poté skočil dolů, kde zavyl a utíkal pryč.

„Jacobe“ zavolal jsem na něj. „Jacobe, hoď mi ten křišťál!“ Druhý vlkodlak, který se zotavil po odhození, mířil přímo na Katty. Jacob vytáhl sedmý křišťál a hodil ho po mě. Chytil jsem a přirazil jsem ho na své místo.

V jednom momentu se stalo hned několik věcí. Katty použila svou schopnost a vlkodlak, který mířil k ní, zabila. Rozbila mu lebku. Démon, který byl v kleci, vybuchnul a zbyl po něm jen prach – zároveň se však Katty sesula k zemi a nehýbala se. „Ne!“ ozvalo se několik hlasů najednou a všichni jsme k ní přiběhli. „Katty“ šeptal Jacob. „Probuď se“ Zkusil na ni léčení, ale nic se nestalo. Za námi se ozval nějaký hluk. Otočil jsem se a viděl, že z popela povstává oheň a tvoří se znovu ten démon, co byl zničen. „Cože?“ zašeptal jsem, tohle jsem nikdy neviděl. Démon se znovu utvořil, Jacob se jím však nezabýval, léčil Katty. Keiri nemohla nic dělat. Rozběhl jsem se proti němu a používal jsem své schopnosti. Nebránil se, proto bylo jednoduché ho zničit. V tu samou chvíli však spadla na zem Keiri. „Keiri!“ vykřikly jsme svorně s Jacobem. Uvědomily jsme si to ve stejnou chvíli? Ten démon byl nejspíše díky dohodě vázán na naše životy!

Nebyl čas, už se zase utvářel. Přeběhl jsem k Jacobovi. Postavil se vedle mě, koukal na mě, co mám v plánu. Vytáhl jsem z kapsy mikiny kousek papírku. Chytil jsem Jacoba za ruku a přednášel z papírku: „ Pro dohodu, co neměla se stát. Já volám tě, ty musíš mi pomoc dát a tam kde to začalo čas odeslat.“

Slyšel jsem pobouřený vzdálený výkřik démona. Už jsme však letěli prostorem a časem, Jacob mě chytil pevně za ruku.

 

Obrazek

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Ha, objev

(Lennroe, 13. 9. 2011 18:09)

Vrtá mi hlavou jedna věc, jaktože jsem tohle ještě nečetla?
No, mám teď zas pár dní, co číst.

=^_^=

(Kagome/Kurama, 12. 1. 2010 20:32)

Hmm...
Upřímně jsem se smála při zmínce o Katty a metalu :D:D Ale když může být jako matka, proč by nemohla poslouchat i metal, že jo :D
Nechápu, co se Katty a Keiri stalo. Chtělo by to trošku ujasnit, alespoň v příští kapitole. Moc se v tom, upřímně řečeno, nevyznám. Stále mám pocit, že jde všechno příliš rychle. V jednu chvíli je klid a pohoda a pomalu v další větě už se tam polovina sebranky kácí na zem :)
Chápu ale dobře, že se vracíte zpátky v čase? Třeba jsem správně pochopila alespoň něco :D
Dějově je povídka zajímavá, ale kdybych měla říct, o čem je, nevěděla bych, co říct. Je to chaotické a nikde neukotvené...
Omlouvám se za kritiku, ale jsme bohužel jen lidé a tak to pak vypadá..