Jdi na obsah Jdi na menu
 


XIII. kapitola: Cit, který musí být uvězněn

22. 2. 2010

„Jacobe!“ vykřikla Katty a svezla se na zem do sedu. „Jacobe“ zašeptal jsem neslyšně. Keiri se vrhla ke Katty, já se otočil a zamířil jsem dolů do svého pokoje, kde jsem se potmě usadil na postel. Když Jacob zmizel, něco se ve mně zbortilo, něco silného a hřejivého, prostě to zmizelo a zůstalo tam chladné místo s vytesaným jménem Jacob.

Věděl jsem, už teď, že přijde den, kdy ho budeme muset zničit. Věděl jsem to, teď když jsem o to přišel, pochopil jsem hodně věcí. Vím přesně, co k Jacobovi cítím. Teď už to vím. Miluji ho, ne jako bratra, ale jako svého nejcennějšího přítele a jak říkávala má matka: Láska je vroucnější přátelství. Miloval jsem ho více, než Katty. Jenže teď ho i nenávidím. Nenávidím ho, za to co mi udělal. Opustil mě. Opustil nás. Vždy jsem ho měl za vzor ohleduplnosti, charakteru a síly. A teď nenávidím a přitom miluj nade vše, vražedná kombinace. Jeden z těchto pocitů musel stranou. Musel být vytěsněn na místo, kde bude obehnán zdí, uzavřen za ocelovou bránou a oddělen příkopem.  Rozhodl jsem se, musí to být láska. Tento pocit musí pryč. Dokonale ho ze sebe nevyvedu, izolovat a oddělen. Láska musí být ve mně uvězněna. Jen nenávist smí zůstat a vést mě k tomu činu. Nenávist a Jacob. Nenávidím Jacoba. Nenávidím tě, Jacobe! „Nenávidím tě, Jacobe!“ zařval jsem do temného pokoje. Zespoda šla slyšet zábava, hudba a veselé hlasy. Nevěděli, co teď prožívám a také to nikdo nesmí vědět. Do očí se mi nahrnuly slzy bezmoce. „Ne!“ přikázal jsem si. „Musím být silný“

Obrazek

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

Portrét


Poslední fotografie


Kontakt


Statistiky

Online: 3
Celkem: 53952
Měsíc: 1195
Den: 47