14. kapitola: Azazel
Vřítil jsem se dvojitými dveřmi do společenské místnosti,
kde trávili svůj volný čas, ale nebyl tam. Ve svém pokoji také nebyl, to už
jsem prozkoumal dřív. Mám málo času a něco je špatně. Rozhlédl jsem se po
chodbě.
„Hledáte někoho?“ otázal se mne přísný ženský hlas. Sestra tohoto oddělení.
„Ano“ přikývnu. „Tedy vlastně ne“ musím působit jako blázen.
„Zavolám na vás ochranku“ sykla a otevřela si dveře na sesternu.
„Ne, počkejte“ chtěl jsem se vydat za ní, ale podlaha se roztřásla a ozvala se
hlasitá rána. Stačil jsem otočit nepatrně hlavou, abych ve zlomku vteřiny
zahlédl, jak výtah na konci chodby olízly plameny, než mě výbuch odhodil do
stěny.
O týden dříve:
„Vstávej“ ozval se Rubyin hlas a dopadl na mě polštář.
Otevřel jsem jedno oko a pozoroval ji, jak přechází k oknu, odrhnuje závěs
a otvírá jej. Hagiel seděl u stolu a četl si knihu.
„Kolik je hodin?“ zabručel jsem rozespale a odhodil jsem pokrývku sedaje si na
kraj postele.
„Sedm pryč“ oznámila Ruby, jako by to snad bylo jasné. Zasténal jsem a bokem se
svalil opět na postel.
„Říkal jsem ti, že ho máš nechat vyspat“ ozval se rýpavě Hagiel, aniž by od své
knihy zvedl oči. Teď už rozhodně neusnu, pomyslel jsem si.
„Přece nechce zaspat veškerou tu srandu“ prohlásil ironicky Ruby a přešla
k lednici v našem pronajatém pokoji motorestu Blue Rage.
„Jakou srandu?“ zabručel jsem.
„Ruby se rozhodla, že Azazela vyvolá“ oznámil Hagiel klidně. „Možná se včera
praštila moc do hlavy“
„Praštěná už je delší dobu“ přidal jsem si. Ruby na nás vyplázla jazyk.
„Do dvaceti minut ať jsi připravený“ štěkla a vydala se i s bagetou ven
z pokoje. Hagiel na mě mrkl a věnoval se znovu knize.
„Je to bezpečné?“ vyzvídal jsem, když jsme s Hagielem
mířili na parkoviště před motorestem. Přes rameno jsem měl sportovní tašku.
„Myslíš vyvolat démona války nebo poslouchat démonku?“ podíval se na mě
s úšklebkem. „Je to nebezpečné jako všechno“
Ruby přijela s novým autem. Mělo červenou karoserii a velký úložný prostor.
„Jaká jsem?“ vyskočila z auta.
„Křiklavější barvu neměli?“ zvedl jsem obočí dívaje se na auto.
„Hele, mlč nebo můžeš běžet za autem“ protočila oči v sloup a znovu
naskočila do auta.
„Tak vzhůru do pekelné tlamy“ vzdychl Hagiel a nasedl na místo spolujezdce.
„Tady se světluškou už jsme všechno nachystali“ informovala
mne Ruby. Hagiel stočil svůj pohled na Ruby, když zaslechl, jak ho nazvala. „I
tak je to pořád nebezpečné. Azazelovi se nevyrovná ani jeden z nás. On“
kývla na Hagiela. „si mysli, že s ním nebude mít problém, ale nemá
pravdu.“
„Fajn, co teda budeme dělat?“ zajímalo mne.
„Musíme ho zdržet na tak dlouho, abych do něj zabodla můj speciální nožík“
řekla, jako by to snad bylo jasné.
„A když se to nepovede?“
„Všichni zemřeme“ zašeptal Hagiel a vyměnil si s Ruby pohled.
„Tak jo“ houkla Ruby, když jsme vešli do sklepení starého
opuštěného domu. „Zapal svíčky“
Uprostřed místnosti byla nakreslen jakýsi znak, později mi bylo vysvětleno, že
jde o Azazelovu pečeť. Na znaku byla položená miska se žlutými zrnkami síry a
všude kolem bylo spousty svící, které jsem postupně zapaloval.
„Fajn“ kývla Ruby, když všechny svíce v místnosti plály a klekla si
k mísce se sírou. Začala odříkavat něco v latinském jazyce. Pak se
řízla a nechala skápnout pár kapet do mísy, kterou pak zapálila a postavila se.
Chvíli se nedělo nic, ale pak se nad znakem objevilo světlo, které dosáhlo
tváru starhé muže, jenž se vyjeveně díval po místnosti. Neměl zhmotněný, dalo
by se jím normálně projít jako duchem.
„Tohle, že je Azazel?“ zašeptal jsem Hagielovi.
„Něco je špatně“ dívaje se na starce zarytě přemýšlel.
„Kdo jste?“ otázala se zostra Ruby.
„Robert Connor“ vykoktal stařec. „Proč tu jsem?“
„Znáte Azazela?“ ptala se dál.
„Azazela neznám“ stařec svraštil obočí. „Ale Azazel Connorová je moje vnučka.
Je s ní něco? Proč se mě na to ptáte a jak jsem se tu vůbec objevil?“
„Maar“ mávla Ruby rukou a stařec zmizel.
„Co to znamená?“ vyzval ji Hagiel.
„Byla to Azazelova projekce“
„Nechápete? Azazelova veškerá síla a jeho existence je
spojena s tím starce, který bude v nějakém sanatoriu, ale Azazel se
vtělil do jeho vnučky, kterou ovládá“ zakývala hlavou. „Velice dobrý tah. Musel
se nějak chrání, pokud nějak zničí jeho vnučku, tak to Azazelovi nijak
neublíži, pokud nezabijí starce, je téměř nesmrtelný.“
„Co máš v plánu?“ ptal se Hagiel, který ji pozoroval.
„Najít toho starce. Projít všechny sanatoria a najít ho, což nám dvoum půjde
rychle“
„A co já?“ vyhrkl jsem.
„Užiješ si volna“ usmála se Ruby.
Trvalo to jen pár dní. Valel jsem se na pokoji, procházel se
venku a snědl všechno, co mi přišlo pod ruce. Právě jsem ležel v postely,
když se otevřely dveře a vstoupila Ruby s Hagielem. Bylo zvláštní je vidět
vedle sebe. Démon a Anděl. Zlo a Dobro. Co si vybrat?
„Tady je ale bordel“ zkonstatovala Ruby.
„Nudil jsem se“ vysvětlil jsem sedaje si na postely.
„Byli jsme pryč jen pár dní“ ušklíbla se. „Ale našli jsme ho“ přešla ke stolu,
shrnula z něj veškerý odpad a rozložila na něj mapu, půdory a nákres
budovy.
„Je v podstatě jednoduché se tam dostat“ vysvětlovala Ruby. „Je tu několik
nehlídaných vchodů, šachty, od výtahové po větrací. Je to prostě téměř
nechráněnný sanatorium“
„Fajn, takže, co budeme dělat?“ pobízel jsem ji.
„V tom je ten problém. My nic, jen ty“ podívala se na mne. „Tahle budova je
chráněna proti vstupu andělů a démonů. Jsou na ni symboly, které nám oběma
zabraňují tam vstoupit“
„Jasně, takže to zvládnu sám. Jde jen o pár starých lidí, ne?“
„Doufáme, že ano“ přikývla Ruby. „Máme pro tebe motorku a nějaké zbraně, jen
pro jistotu. My budeme na krajní hranici té ochrany, musíš se dostat až
k nám, protože mi dovnitř nebudeme moct“
Přikývl jsem a prošel si s Ruby celý plán.
Je na motorce bylo po dlouhé době osvěžující. Černá motorka
značka Suzuki ke mně rozhodně šla. Přirazil jsem na hlavní cestu budovy a
zamířil vchodem dovnitř. Na vrátnici nikdo nebyl, což bylo podezřelá, protože
tam měla sedět žena, co dnes měla službu. Jel jsem tedy výtahem do šestého
patra a zaklepal na dveře s číslem 99. Nikdo se neozval a proto jsme
vstoupil dovnitř. V pokoji nikdo nebyl. Postel byla rozestlaná, bylo zde
přetopeno a ukřičený papoušek pořád volal:
„Vykuř mi ho. Vykuř mi ho“
Chvíli jsem ještě pozoroval toho sprostého papoucha lebedícího si na římsce
v jeho velké kleci na polici, ale náhle jsem si uvědomil, že můj úkol je
najít jeho majitele.
Vřítil jsem se dvojitými dveřmi do společenské místnosti,
kde trávili svůj volný čas, ale nebyl tam. Ve svém pokoji také nebyl, to už
jsem prozkoumal dřív. Mám málo času a něco je špatně. Rozhlédl jsem se po
chodbě.
„Hledáte někoho?“ otázal se mne přísný ženský hlas. Sestra tohoto oddělení.
„Ano“ přikývnu. „Tedy vlastně ne“ musím působit jako blázen.
„Zavolám na vás ochranku“ sykla a otevřela si dveře na sesternu.
„Ne, počkejte“ chtěl jsem se vydat za ní, ale podlaha se roztřásla a ozvala se
hlasitá rána. Stačil jsem otočit nepatrně hlavou, abych ve zlomku vteřiny
zahlédl, jak výtah na konci chodby olízly plameny, než mě výbuch odhodil do
stěny.
Nevím, jak dlouho trvalo, než jsem ze sebe shodil opálené
desky a rozkašlal se. Ani netuším jestli jsem byl v bezvědomí. Jen vím, že
velký výtah vybuchnul a zaplavovaly jej vlny ohně. Tohle není démonský práce.
Tohle je práce někoho jiného, lidského. Oknem jsem viděl sestru ležící v sesterně
u stolu na zemi a z vlasů jí tekla krev.
Ucítil jsem za sebou zvláštní ledový závan, což bylo nezvyklé vzhledem k horku,
které produkoval oheň. Pomalu jsem se otočil. Za mnou stála žena v rudých šatech.
Vínové vlasy ji povlávaly kolem jejího jemně tvarovaného obličeje, na kterém
vládl klidný úsměv.
„Musíte odtud odejít“ vyhrkl jsem rychle, než jsem si stačil uvědomit s kým
mám onu čest.
„Nikam nepůjdeme“ pronesla žena chladným hlasem.
„Azazel“
„Jsem rád, že jsi přišel, Same“ ušklíbla se nebo snad
ušklíbl?
„Neměl jsi tu být“ pár kroků couvnu. Je to přece jen démon války. „Neměl jsem
sem chodit“
„To jsi teda vážně neměl!“ zařvala zničehož nic. „Přišel jsi zabít mého
životodárce!“
Oči se jí najednou změnily, zbarvily se do temna a naobličeji ji naskočily
černé žíly. Nakrčila se hlavou směrem ke mně a připomínala teď víc čarodějnici,
než okouzlující ženu.
„Přesto ti však musím poděkovat“ uklidnila se, ale podoba ji zůstala. „James mě
upozornil na jeho úkol“ Zpozorněl jsem při zmínění Jamesova jména. „Byl jsi mé
potvrzení“
„Potvrzení?“ podovil jsem se. „K čemu?“
„To já budu první pečeť. Má smrt bude první krokem k osvobozením našeho pána,
Lucifera!“ zachechtala se jako samotný Ďábel.
„Co se tu děje?“ zasýpěl starý hlas. Azazelin životodárce
vyšel ze dveří jednoho z pokojů, kde oheň nehořel. Azazel se k němu otočila.
„Ahoj, dědo“ zašeptala.
„Azie, co to tu provádíš?“ vyjevil se muž.
„Musíme zemřít“ informovala, její tělo se zvedlo do výše a věci kolem ní se
začali rozpadat a točit jako v nějakém víru.
Rozběhl jsem se po schodišti směrem dolů. Doběhl jsem pouze do čtvrtého patra, kde také vládly plameny. Vyběhl jsem tedy o patro výše a zastavil jsem se. Netušil jsem, co mám dělat. Nejspíše tady teď zemřu, ale to jsme nechtěl. Rozběhl jsem se chodbou k oknu na konci. Z pátého patra to mohlo znamenat smrt, ale nic jiného mi nezbývalo. Proskočil jsem okenní tabulí a výkřik protnul můj pád. Následoval ohromný rána, oheň a kusy domu kolem poletoval a potom se všechno položilo do tmy.
Komentáře
Přehled komentářů
Asi začnu fandit záporákyni, protože je děsně sexy. No ne? Je prostě dokonalá, taková sladěná a zlá... prostě dokonalá záporačka. A klaďáci si někde válí šunky, to je prostě klasika... XD
Jinak Hagi je dokonalej jako vždy, ale normálně na začátku mi přišel mladší, takový mladíček a najednou je takový přemoudřelý a prostě starý.. -_- škoda... =3 jinak ten papoušek je prostě LOL =P
enevedu.blog.cz
(Kacik, 18. 4. 2011 22:37)