9. kapitola: I nebe má svůj archiv
S Gabrielem jsme se dostali do jeho nebe, kde byl vládcem on, ale nikomu nevládl, protože šestá nebesa byla jeden velký archiv. Všude kolem byly regály plné knih, složek a založených papírku. Vedl to zde spolu se svou andělskou pomocnicí, možná by se dalo říci, že i asistentkou. Poslal jsi pro spis Azazela, zatímco on sám hledal spis Ragnaela a já procházel chodbami.
Napadlo mne, že bych se mohl podívat do svého spisu, když už jsme tady. Trochu jsem zrychlil krok a zastavil, když z jednoho regálu nahoře vedl praporek na němž bylo G. G proto, že mne budou vést jako Graviela. Zdálo se mi, že je G snad nekonečné, ale konečně jsem na ni narazil. Tlustá složka na jejímž hřbetu bylo tučným černým písmem: Graviel. Vzal jsem složku do rukou a četl si:
"Sammael O´neil. Matka Eleanor O´neilová, otec poloviční démon Mathyn Reinard" vyvalil jsem oči. Mám nikdy o tátovi nemluvila, a už jsem věděl asi proč. Pokračoval jsem. "Otec je v pekle od jeho raného v dětsví a matka zemřela v jeho pěti-letech, když se zničeným městem prohnala vlna vojáku Konfederace. Ujali se ho další sirotci. Katherine Nachio a James Adams. James nemá prověření ani minulost, objevil se zničehož nic. Možná práce spolupráce s peklem?" snažil jsem se popadnout dech. Slovo peklo bylo napsáno rudě.
Dál ve čtení jsem se nedostal. Gabriel mě zavolal a všichni jsme se sešli uprostřed archivu, kde byly už na dlouhém naleštěném stole dvě složky, ve kterých se Gabriel přehraboval spolu se svou pomocnicí. Vlastně ani nevím, jak se jmenuje.
"Tady je to" řekla právě a podala Gabrielovi list papíru.
"Máš úplnou pravdu" kývl ke mě Gabriel. "Azazel je Ragnael v démonské podobě"
"Co budeme teď dělat?" zeptal jsem se po chvilkové odmlce, která nastala.
Dívka se podívala na Gabriela. "Není to pravda, že?"
"Musíme jít" podíval se Gabriel na mě a dívku ignoroval.
"Gabrieli" zavolala, ale bylo pozdě. Gabriel mě chytil za předloktí a všechno se ztrazilo ve světle.
Zjevili jsme se na kamenitém mostě. Všude kolem byla přízračná mlha i kolem domu, obrovitého domu, který z mlhy vystupoval jako přízračný zámek. Na mostě před námi stála žena v bílém šatu. Gabriel vyrazil kupředu a když procházel kolem ženy, kývl na ni a ona mu opětovala to samé gesto. S ostychem jsem doběhl Gabriela a společně jsme mířili do domu.
Vlastně ani nevím, jak jsme se dostali dovnitř, ale stáli jsme v hale a na něco čekali. Bylo tam čisto a absolutní klid. Měl jsem spousty otázek, ale bál jsem se promluvit, abych neporušil to posvátné nadvládí ticha, i šepot by jej zničel.
Odněkud ze dveří se přihnala postava v tmavém kabátu. Vlasy měla ostříhány na krátko a v očích postavě plál hněv. Přeběhl ke Gabrielovi.
"Co jsi to udělal, Gabriel?!" zavrčel nebezpečně. "Proč jsi přivedl člověka?" ukázal na mne, aniž by se na mě podíval. Skrčil jsem ramena, při jeho slovech. Měl tak autoritativní hlas.
"To je Boží bojovník Graviel, Michaeli" představil mne Gabriel s klidem v hlase, vlastně s jistým nádechem arogance. Rivalové?
"Tohle se Otci nebude líbit, Gabrieli. On už tě ztrestá tomu věř!" zavrčel jako zvíře Michael a ustoupil mu z cesty. "Prosím" dodal sarkasticky mile.
Gabriel, a já hned za ním, prošel do další místnosti. Byla to dlouhá chodba, dveře jsme nechali otevřené a já se pořád díval dozadu. Stál tam Michael a pozoroval mne zvláštním pohledem, jako bych byl někdo, kdo mu přišel zabrat místo.
Došli jsme až k velkým obyčejným dveřím. Ve chvíli, kdy Gabriel vstáhnul ruku po klice, se dveře otevřely a objevil se mladík s kaštanovými vlasy i očima. Ve tváři měl smutný výraz.
"Gabrieli" vydechl mladík a usmál se.
"Rád tě vidím, Hagieli" kývl Gabriel. "Jakou má náladu?"
Tak Hagiel? Usmál jsem se na něj. Bylo to zvláštní, ale působil jako jediný normálně, z celé této vzáce společnosti.
"Moc dobrou ne" zakýval hlavou a svěsil ji. "Musím už jít" řekl pak a vyrazil chodbou pryč.
Gabriel chvíli váhal, poté se nadechl a vstoupil do dveří.
a nevedu
(Kacii, 7. 4. 2011 20:05)